Family Perfect

Pondělí v 10:15 | Danneel |  Články
Představte si rodinu: Prababička,její dcera,vnučka,pravnučka a 3 synové,jeden je již po smrti.
Občasně se všichni u babičky scházeli. Vnučka a pravnučka přijely v sobotu ráno a přespaly u ní,pomohly s nákupy,úklidem a tak. Většinou u toho byla i dcera babičky. V neděli přišli dva synové na oběd a pak se všichni zase rozjeli domů. Později tam zůstávala babičky dcera,protože už byla taky v důchodu a mohla se o ni postarat. Tyhle občasné návštěvy měly jedinou změnu v tom,že když někdo slavil narozeniny,tak se šlo v sobotu na dvanáctou hodinu do restaurace na oběd a pak domů,kde byly připravené zákusky,chlebíčky,dort,roláda...Že se to ani nedalo sníst.
Jak čas plynul a babička stárla,bylo stále víc zapotřebí,aby se o ni někdo staral a hlídal ji,jestli si bere správné léky a tak. A zatímco jeden ze synů se každoročně chvástal,kam pojede zase na dovolenou,kolik to bude stát a jak to bude super a prokládal to řečmi o minulých dovolených,druhý syn holdoval pivu,pomalu každý večer a žil se svou hloupou přítelkyní,která sice uměla skvěle péct různé sladké dobroty,ale nebyla schopná mu zatrhnout jeho opilecké excesy.
Vše se většinou probíralo v neděli u oběda,který musel být přesně ve dvanáct, za puštěné televize,takže v malé mistnosti byl hluk jako v úle. Pravnučka se debat nikdy neúčastnila,jen seděla a těšila se,až pojede s mamkou (vnučkou babičky),domů. Chvástavé a hádavé kecy ji obtěžovaly,stejně tak tvrzení jednoho se strejdů,že je divná.
Všechny tyhle neděle bývaly podobné,až na pár jiných kdy se dcera a synové hádali kvůli péči o babičku. Nejen že byli povahově všichni stejně hádaví a tvrdohlaví,ale synové nejevili o péči zájem,spíš jevili odpor. Jeden nemá čas,ještě jezdí do práce i když má důchod a dovézt babičce nákup je tedy problém. Druhý se rozčiluje,že má jiné aktivity a prokkládá to množstvím všelijakých výmluv,i když stejně všichni vědí,že jeho jediná aktivita je sezení v hospodě. Vnučka a pravnučka chodí do práce a navíc bydlí hodně daleko,takže denně se starat o babičku prostě nezvládají. Dcera babičky bydlí skoro stejně tak daleko,ale je v důchodu,takže se nakonec péče ujala ona a v častých intervalech za svou maminkou jezdila vlakem,občas tam i zůstávala delší dobu.
Jak už jsem ale říkala,babičky dcera i synové byli všichni tři stejní,takže ani u dcery jste nemohli čekat žádné zázraky. Popravdě,čím déle to trvalo,tím byla na svou mámu víc a víc zlá. Všichni věděli jaká je,že musí být po jejím a když to tak není,tak je to špatně. Všichni byli zabednění a většinou kázala víno a pila vodu. Nakonec to došlo tak daleko,že babička občas plakala a ptala se jí,jestli už chce,aby chcípla. Inu,nebylo to tam lehké,když jí vlastní dcera postupem času zakázala,aby koukala i z okna,protože má příspěvky na to,že špatně vidí,tak aby jí je nesebrali.
Přišel rok 2017 a babička v lednu zemřela. Jediný článek,který držel rodinu pohromadě byl pryč a teď bylo jasné,že už se žádná nedělní setkání konat nebudou. Kdyby ale zůstalo jen při tom...
Babičky dcera koupila její byt a péčí-i když pravděpodobně hroznou a nepříjemnou,strávila hodně svého času. Začal se vyklízet byt a rozdělovat věci. Samozřejmě,že přišly dohady. Ne kdo si co z bytu odnese,to bylo celkem snadné. Spíš o rozdělení peněz za byt,který hodlají prodat. Logicky,dcera chce největší podíl,koupila ho a o mámu se starala. Jenže nikde nemá nic,čím by to dokázala. Vnučka a pravnučka u toho sice nebyly,ale prý se všichni tři pohádali do krve,syn věčně trávící čas v hospodě řekl,že ji už nikdy nechce vidět a ten druhý se s ním spřáhl a společně jdou proti ní.
A protože se v dohledné době asi nedomluví a babičky dcera má nervy co teď bude,půjde to celé pravděpodobně k soudu.
Takže rodina,co se scházela v neděli přesně ve dvanáct na oběd a na oko dodržovala všechny zásady etiky,se teď projevila v plném rozsahu. Dcera je panovačná a musí být vše po jejím a synům vlastně na jejich matce vůbec nesešlo,hlavně aby teď shrábli peníze. Pěkné,že? Vnučku babičky napadlo,že když se s její dcerou něco stane,tak odnese její dluhy,což se logicky nelíbí ani za mák pravnučce,která vydělává co nejvíc peněz a nosí domácí práci,aby si doma přilepšili a zvládli poplatit,co je doma třeba.
Nyní je kniha otevřená a vidět jsou jen prázdné listy a dá se očekávat trpký konec. Vzhledem k tomu,že babičky vnučka a pravnučka její dceru taky dvakrát nemusí,protože jim už několikrát ublížila,dopadne to stejně asi tak,že se celá perfektní rodinka rozpadne. A kdo bude platit? Čert ví. Hlavně aby to nepadlo na hlavu mou a mojí mamky. Já jsem totiž v tomhle příběhu pravnučka.
 

Friends are...complicated.

29. května 2017 v 21:09 | Danneel |  Články
Mno...Asi s těmi zatracenými lidmi nevycházím obecně. Nebo-jako jo,vycházím,ale to,že mě některé jejich poznámky rozčilují nedávám znát a to právě proto,abych se vůbec mohla ještě s někým bavit. Ne,že bych to kvůli sobě nějak potřebovala,to vůbec ne,ale když se jedná o kolegyně v práci,s někým se bavit se hodí,protože třeba ví něco právě k práci,co já ne,nebo mám s kým jít,když se jdou podepisovat papíry na daně,či důchod. (Jo ten,kéž bych ho mohla mít už teď v 25-ti...Ale normálně ano, ne po nehodě nebo tak :D)

Abych to shrnula-s pár kolegyněmi se v práci bavím, s jednou víc. Dokonce jsem si říkala,že je to vlastně fakt fajn kamarádka,když může,tak pro vás udělá první poslední,směje se, vykládá fóry,ohledně práce ráda poradí...A jindy by ji člověk roztrhnul,jako toho pověstného hada.

To,že občas prostě nemluví beru,každej někdy nemá den,ač by se teda u toho nemusela tvářit tak nepříjemně,já se taky furt kvůli druhým přemáhám,ale dobře.
Ale to,že někdy má blbou náladu a na váš fór udělá poznámku,která z vás vlastně vykouzlí blbce bez mozku,tak to už bych si tedy vyprosila,stejně,jako dnešní její jedovatou připomínku.
Bavily jsme se spolu,všechno bylo ve veselé normě,já něco vyprávěla,bla,bla,bla.... A na jednu mou větu zaregovala pozvednutým obočím,div ne posměšným tónem hlasu (ale jo byl posměšný,byl!) a zeptala se mě: "To ale teď nemyslíš vážně,že ne?"
Opět jsem si připadala jako prvotřídní kretén,načež jsem se situaci snažila nějak zachránit a "vymluvit" se z ní. Zdálo se mi,že se pak trochu zklidnila,ale mě se to tedy dotklo. Možná,že jak nemám ráda lidi,tak prostě nejsem dostatečně ofackovaná. Možná,že když už si o někom myslím,že je můj kamarád a on udělá tohle,víc mě to zasáhne,protože jsem si ho pustila blíž. Ať je to čím chce,mě takovéhle chování prostě vadí. Dost na tom,že už tak jsem jak kdybych vypadla z jiné planety a teď ještě tohle. Stejně mi přijde,že se tahle moje kolegyně chová všelijak....Jako rádoby moderně,či jak to říct...A na druhou stranu chce být sama za sebe normální,nevýrazná...Nevím,co si mám myslet. Buď jak buď,byla bych velmi vděčná,kdyby svou povahu netestovala na mě. O takové zážitky opravdu nestojím a i když to možná až moc prožívám,příjemné mi to prostě není a sedí mi to v hlavě pak ještě půl dne.
A co vy,máte to taky tak?



Svátek. Nedůležité? Ale lecos odhalí.

25. května 2017 v 10:46 | Danneel |  Články
Svátek. Jmeniny. Jak chcete. Nedávno jsem je měla,spolu s mamkou,jmenujeme se stejně.
A někteří lidé,ač je znám velmi krátce,za mnou přiběhli a podali mi ruku s přáním,jiní poslali přání na facebook a to i ti,s kterými se vlastně moc nevídám. Ale ta moje "kamarádka" o které jsem tu už párkrát psala,se opět vyznamenala a dokázala mi,že ji opravdu ve svém životě nepotřebuju a ona si zjevně našla stejně hloupé lidi ke konverzaci,jako je ona sama. Neříkám,že mi to bůhvíjak vadí,stejně jsem většinu času zalezlá doma. Ale jde o princip.
Večer,ještě když jsem byla v práci,asi kolem půl deváte,jsem na facebook napsala díky všem,co si vzpomněli a to i z důvodu,že ona zapomněla. Asi 40 minut poté si napsala bez označení status kde přála všem (jméno) vše nejlepší. No vida. Ani se neobtěžuje mi popřát osobně,i když to je jen na facebooku. Zabralo by jí to asi tak půl minuty,ale to ona ne. Moji mamku zná taky a ani u ní se neobtěžovala,alespoň ze slušnosti. Má v hlavě jen ty svoje psi a takzvané "čubčí" fotky s jejíma kámoškama,který mají v hlavě očividně taky vymeteno. Tímhle jsem se s konečnou platností přesvědčila,že není o co stát. Mimochodem-ten dárek,co jsem měla mít k Vánocům,ještě POŘÁD nenašla a já doma suším dárky pro ní. No nic. Třeba to pak dám někomu jinému.
Nedávno jsem venku zahlídla holku,co měla takovej ten typicky hipsterskej batoh a na něm "Don´t trust anyone." Přestože tohle razím i já,přišlo mi to smutný. Ten fakt,že člověk opravdu nemůže nikomu věřit a plus to,že se to ještě tiskne na trička a batohy a lidi to hrdě nosí. Nojo. S tím se asi nedá nic dělat.
Já jdu za chvíli zase makat,tak si všichni užijte čtvrtek.


 


When you think,that everything´s alright...

10. května 2017 v 11:12 | Danneel |  Články
Pokaždé,když se tu na nějakou dobu odmlčím a říkám si,že je mi celkem fajn a už tu snad ani nebudu mít co psát,vždycky se stane něco co mě vrátí zpátky na zem a k mému internetovému darkness deníku.
Daddy issues...Jo jsem úplně jako Dean Winchester.
Občas jsem měla pocit viny,že ho prostě nemám tolik ráda. Že to se mnou nic moc nedělalo,když byl v nemocnici. Snažila jsem se ho mít ráda jinak,vyhovět mu,že třeba když bude spokojenej,tak se dozvim i něco pěknýho na svou osobu,než jen nadávky,ale pokud zrovna neječí,tak se baví o normálních věcech. Jo párkrát mě pochválil za jednu věc...Zájmovou činnost,kterou už s ním dělat nechci,protože mě to prostě s ním nebaví,radši si vystačím sama. A to bylo všechno. Že by se někdy zeptal,jak se mám nebo tak...To ne. Když se mnou rozebíral to,že nechci mezi lidi,takmi akorát řekl,že budu chudák,nachápaje,že mě je prostě takhle dobře.
No nic.
Potřebovala jsem zavolat do banky a něco vyřídit a jelikož nesnáším,když mě u hovorů někdo poslouchá,zalezla jsem do pokoje. Táta si stejně pouštěl nějaký videa na internetu,tak bych na to neměla klid. Spolu se mnou tam vlezlo jedno z koťat-pořád se věší na dveře,tak jsem jí hlídala,abych ji včas odtáhla. Běhala jsem k ní každé 2 sekundy,ale furt lepší,než ji nechat na druhý straně,to by zase chtěla dovnitř...Nojo je to prostě těžký s tou kočičí holkou.
Když jsem se konečně úřednici dovolala a začala s ní řešit situaci,kotě zase začalo dávat tlapky na dveře. Už jsem k ní chtěla jít,když v tom se z druhýho pokoje ozval řev a táta vletěl dovnitř a s řevem se slovama jako "proč si tu kočku nehlídáš do píči " ji tam začal nahánět. Ona utekla a on oddusal a samozřejmě dveře nechal otevřený. Tak jsem šla a ty dveře jsem s prásknutím zavřela,načež jsem z obýváku slyšela zas nějaký nadávky. Nemusím asi dodávat,že jsem úřednici moc nevnímala,ale nakonec se mi to s ní povedlo dořešit.
Když jsem pak vylezla z pokoje,tak byl trcohu víc v klidu,ale zase začal,že si ji mám hlídat a kdesi cosi,tak jsem mu řekla,že by zase škrábala z druhý strany a on,že by jí dal,tak mu říkám,no hlavně že ty tam musíš vletět a začít řvát,když telefonuju a potřebuju něco vyřešit,tak a teď se držte,jsem do ní měla kopnout! Na to jsem mu řekla,jestli je normální kopnout do zvířete,že to je teda řešení a on,že snad nejsem blbá a mám to udělat s citem...No jasně. Hlavně vim,jak s citem by to udělal on,kdyby mu byla po ruce. A pak ho má mít člověk rád. Ráno měl zase kecy,že si dávám ke kafi kremroli,že to je hrozný,tak jsem mu řekla,že to nemám snad každej den a on,že to ne,ale že to poznám za nějakou dobu,že mám prej furt sladký a pohyb žádnej (to mimochodem říká od tý doby,co jezdím autem a nechodím pořád pěšky jako idiot a i předtím mi říkal,že sem tlustá). No on má co říkat panáček, se svýma 30-ti kofilama na měsíc a k tomu má ještě sladký okolo.
Jsme si s Deanem v životní tragédii opravdu dost podobní,v tomhle budu ale jiná. Nebudu se už snažit,aby mě měl rád a nebudu s ním dělat žádný zájmový činnosti,protože to,jak se ke mě chová,tak za to si to nezaslouží ani omylem a to neni poprvé,co mě zklamal víc,než je zdrávo. Nojo,co se dá dělat. Rodiče si člověk nevybírá. Zato ale,aby se to vyvážilo,mám úžasnou mamku. Tu nejúžasnější na světě. Tak ať se "tatínek" klidně dál diví,že jsem mnohem radši a pořád s ní,než s ním. Že všechno děláme spolu. No proč asi...Kde asi bude ta chyba,co?

Well,well.

13. dubna 2017 v 10:13 | Danneel |  Články
Žádná gratulace k poslednímu článku? No to mě teda celkem překvapuje...Ne,že bych tu musela mít záplavu komentářů,ale to,že nezareagovalvůbec nikdo mi přijde přinejmenším zvláštní. Možná to neberete jako až takový úspěch,ale pro mě je ten řidičák úspěch přímo monumentální,plus svoje auto jsem milovala od první chvíle,co jsem ho viděla a to,že v něm ted konečně můžu jezdit je něco jako malý zázrak,bojovala jsem za to totiž opravdu dlouho.
No nic.
Jinak jezdím ted denně do práce a je to naprosto boží,alespoň mám před odpolední nějakou pěknou aktivitu a nemusím do toho otravnýho autobusu,kde si haranti posedají tak,že je půlka autobusu prázdná,ale vlastně si člověk nemá kam sednout. Teď můžu těm malým,otravným smradům ukázat prostředníček. Včera jsem si poprvé dovolila pustit v autě CD. Byli to Oasis a řeknu vám teda,že Wonderwall v autě je něco suprovýho. :D
No tak já zase jdu. Ještě dneska do práce a pak 4 dny volno díky Velikonocům. Jen je škoda,že nebude teplo. Ale kdyby se meteorologové třeba spletli a byly parna,vůbec bych se nezlobila. Mohla bych si totiž udělat projížďku se staženou střechou. :D

Danneel

Right now,I'm the happiest person alive.

2. dubna 2017 v 16:11 | Danneel |  Články
Něco se mi pro jednou povedlo. Sice tedy už v pondělí,ale jsem pořád v takové oslavovací euforii,že jsem neměla myšlenky na psaní. Teď jsem na dece na zahrádce a říkám si,že bych sem tu radostnou novinu mohla napsat.

V pondělí 27.3.2017 jsem konečně úspěšně složila závěrečné zkoušky v autoškole.

Ani nevíte jakou z toho mám radost. Trvalo to strašně dlouho a stálo mě to plno peněz a nervů,ale je to doma! Konečně budu moct řídit svého modrého krasavce. Ve středu jsem byla na úřadě a teď jen počkat 20 dní,bez státní tiskárna cenin zhotoví můj vysněný řidičák.
Abych se přiznala,nemyslím teď na nic jiného a pořád jsem v neskutečné euforii. Prvních pár dní jsem měla strach,jestli se mi to jenom nezdá. Ale je to realita. Pořád tomu nemůžu uvěřit,ale strašně se těším na to,až se ve svém fáru poprvé projedu a vezmu si ho domů. Aby jste tomu rozuměli-kamarádka mě s ním vozila na odpolední a moje milované autíčko stojí ve městě o kilometr dál. Ale už brzy si ho vezmu domů a nemůžu se té chvíle dočkat. V hlavě jsem pořád u toho auta. Úplně jsem se do něj zbláznila jen co jsem ho poprvé viděla a teď když jsem dostala řidičák,to je jakoby se to všechno ještě zesílilo. A nebojte,dám si pozor. :-)


Clear mind again.

19. března 2017 v 23:12 | Danneel |  Články
Tak jsem zase střízlivá a normální-v mezích normy. Ani jsem neříkala,že jsem měla od úterý volno-byla jsem nemocná a nemocenská se mi nevyplatí,tak se mi povedlo mistrovou v práci ukecat. Určitě přišpělo i to,že mám ještě starou dovolenou.
Měla jsem mít odpolední,takže jsem byla vděčná,že místo sezení v dílně můžu být doma,ale hrozně rychle to uteklo a ted mě to zase stresuje,že tam musím...zítra na ranní. Nojo,všechno pěkné jednou skončí...Stejně tak doufá,že taky hodně brzo skončí všechno špatné. Zítra si hned ráno vezmu Happy Pills a budu v pohodě. Pokud budou účinkovat jako do teď,měla bych být v pořádku a v klidu. Jen jsem zas na chvíli ochutnala trochu svobody a opravdu špatně se mi jí vzdává. Je to pořád stejné,ranní,odpolední. Při ranní vstávám ve 4:20 nejpozději,takže se nevyspím. Při odpolední jsem zas celý den v té podělané práci. Nevim ani,co je vlastně horší,vím,jen to,že když má člověk veškerý čas pro sebe,je to mnohem lepší. Ale nic se s tím nedá dělat. Jediný,kdo nemusí pracovat,jsou rentiéři,děti s bohatými rodiči,celebrity,které pracují jen proto,že je to baví a politici,kteří můžou v práci i spát a brát nehorázné peníze...Ale to už si zase stěžuju. Realita je zpátky. So "Keep Calm and Take Your Happy Pills".
Nic jiného mi totiž ani nezbývá.

Drunk,drunk,drunk....

18. března 2017 v 21:43 | Danneel |  Články
Jsem trochu opilá,tak to teď berte s rezervou...A ne nemám v sobě Happy Pills,vlastně už pár dní ne a bylo mi docela mizerně,což svědčí o tom,že asi fungují,ale o tom se teď bavit nechci.
Před nějakou chvílí mi psala kámoška že základky...Mají dneska sraz po 10-ti letech... Pche. Ptala se mě,jestli přijdu...Že prý tam je ještě jedna holka...chachacha,dobrej fór,ani jednu nijak extra vidět nemusím a k tomu jsem opravdu neměla v plánu jít na sraz s lidma který mě 9 let šikanovali,taková roura fakt nejsem. Napsala jsem ji ze ne a ona že škoda. Odepsala jsem ji ať si to užijou a tak mě tam postrádá,že si tu odpověď do teď nepřečetla. Co jako čekala,že tam půjdu,budu tam sedět,falešně se usmívat,poslouchat jejich výblitky a dělat že mě to zajímá nebo co? Tak to teda ani náhodou. Srát na ně,na všechny. To jsem radši doma,piju víno,už jsem celkem slušně napitá a hodlám pokračovat. A co. Spíš si gratuluju,že teď pěkně doma spokojeně chlastám víno a nemusím být tam s těma stupidníma existencema. Tak jsem vám to sem chtěla jenom napsat,aby jste věděli jaký jsou taky lidi. Slizký,falešný,povyšující se sviňe,který dělají že vás mají rádi jen kvůli tomu,aby jste byli na společný fotce,nebo kvůli nějaký jiný kravině...co já vím. Ale rozhodně ne proto,že by vás rádi viděli.

My First Happy Pill

8. března 2017 v 19:56 | Danneel |  Články
Moje žluťoučké prášečky štěstí dorazily až dneska,ale napíšu alespoň první dojmy a fakta.
Přečetla jsem si samozřejmě pár recenzí už před koupí,ale znáte to-někomu to funguje fantasticky,jinému vůbec,dalšímu by vyhovovalo jiné složení...Zkrátka se to asi musí zkusit. Řídila jsem se tedy tím,co vímz oficiálních stránek a i tím,že se to prodává jak běžně v lékárrnách tak i v seriozních a známých online lékárnách.
V pár recenzích jsem narazila na to,že tabletky prý smrdí. Trochu jsem se toho bála,ale opravdu nebylo proč.Po otevření dózičky s těmi roztomilouši na mě totiž zavanula vůně Actimelu. A to pro mě tedy opravdu není žádný smrad. Příjemně mě to překvapilo. A pokud se ptáte,zda mají tabletky na sobě opravdu toho smajlíka-tak mají-z jedné strany,ale mají :D Což mi přijde opravdu milé a příjemné.
No nic. Vysypla jsem si jednoho smajlíka do ruky,podívala jsem se na něj a s pobaveným "I´m going for it" jsem si ho dala do pusy. A jelikož jsem ten typ,co se udusí i B-komplexem,byla jsem rozhoddnutá chudáka smajlíka rozkousat,tudíž můžu i říct,jak to z mého pohledu chuťových pohárků,chutná.
Překvapení po koupi nemám ráda,takže jsem byla na stupni obav po druhé,ale opět nebylo třeba se bát. Smajlík je trochu kyselý jako celaskon a nahořklý jako již zmíněný b-komplex dohromady a opět se žádná hrůza nekonala,za což jsem vděčná.
Jsem rozhodnutá zatím brát jednoho smajlouše denně a za nějakou dobu to případně zvednu na dva. Každopádně putuje mým krevním řečištěm plus mínus 3 hodiny a je mi jakoby zvláštně,ale žádnej trip,spíš klid,ale může to být i efekt očekávání,uvidíme co to udělá po nějaké době pravidelných dávek.
Tak se mějte hezky,já si pojedu na vlně šťastných pilulek a za nějakou dobu dám vědět,co to se mnou dělá. :)

Happy Pills

6. března 2017 v 20:42 | Danneel |  Články
Tak se,drazí přátelé,po nějaké době opět ozývám. Snad se máte fajn. :)
Já posleddní dobou moc ne,nehledě na to,že jsem vzteklá jak pes a nedá se to moc ovládat. U psychiatričky jsem se vymluvila na chřipku...Kdybych tam šla,musela bych ještě předtím k obvodní doktorce a ta by mě s největší pravděpodobností poslala opět na odběr krve kvůli štítné žláze...Měla jsem tohle pořešit už dávno,ale prostě na to ted jaksi nemám sílu. Řešit to je prostě momentálně mimo moje síly,ačkoliv to zní jakkoliv hloupě. Čekala jsem,že mi řekne,co to se mnou vlastně je,ale nedozvěděla jsem se nic,neulevilo se mi a akorát jsem běhala po doktorech,což bylo ještě víc stresující...Omluvila jsem se tedy a ona at si pak zavolám na další návštěvu. Volat nechci. Snad to nějak vyšumí.Vím,že je to napůl útěk z boje,ale prostě nevidím žádné přínosy z těch návštěv.
Poslední dobou to se mnou jde zase dolů a navíc se mi opět něco nepovedlo a ačkoliv mě mamka podporuje,co to jde,nemůžu se z té apatie a bezmoci dostat.A ačkoliv se za to nebetyčně stydím,její podpora mě spíš rozbrečí,protože to já mám být její opora,kotva,co ji udrží a ne ona aby byla mou oporou...Rozhodla jsem se tedy,že si zkusím pomoct sama.
Hledala jsem na internetu,jestli není možné sehnat nějaká volně prodejná antidepresiva. A světe div se,něco jsem našla. Jmenuje se to příznačně "Happy Pills" a jsou to takové malé,roztomilé,žluté tabletky. Podle všeho je to neškodné,přírodní a má to navodit dobrou náladu a klid. Usoudila jsem,že něco takového by mi bodlo a nic s tím nemůžu zkazit. Prodává se to normálně v lékárně. Někdo se tomu může smát,že to vypadá nevěrohodně-ale zaprvé-je to doplněk stravy a lidé píší,že jim to zabírá,za druhé jen připomenu,že není radno soudit knihu podle obalu a za třetí-jakožto vydeptaný člověk jsem viděla ty tabletky jako takové malé roztomilé kamarády a snahu výrobce, člověka v nouzi povzbudit už jen pohledem na ně. A proč ne? Mě se to líbí. Zázračné pilulky štěstí mám objednané a možná mi dorazí už zítra. Začnu s jednou denně a uvidím,co to udělá. Samozřejmě,že na výsledek budu muset chvíli počkat,hned to určitě nebude,ale dám Vám vědět,jak to funguje. Myslím si,že je třeba to pořádně rozepsat,jelikož jsem nic pořádného na internetu nenašla a v dnešní době by asi nějaké zázračné pilulky štěstí ocenil každý.
Tabletky mají i oficiální stránky,nakteré se můžete podívat zde. Třeba to někomu pomůže. :-)

Kam dál