They're so shocked...

Úterý v 13:31 | Danneel |  Články
Včera jsem přišla do práce s černýma vlasama a vyrobila jsem tak trochu pozdvižení pro všechny přítomné.
Pro mě to není nic nového,černý vlasy jsem měla už dřív,ale pro ostatní to byla pěkná novinka. A opět z blond na černo. Ten skok je přímo fascinoval.
Půlka lidí mě nepoznala,ti,co mi tykají mi najednou vykali a když přišla mistrová a optala se mě,zdá si z ní nedělám srandu,že nejdřív mám bílou a pak černou,diskuze o mých vlasech se rozběhla v plném proudu a všichni se na me mohli bezostyšně podívat. Pak tedy konstatovali,že je to dobrý,že mi to sluší a že jsem výraznější. Alespoň si na mě nebude hned každý dovolovat. Působím tvrději a nepřístupněji,což mi vyhovuje.
Prostě pracuju v továrně na drby a asi budu ještě chvíli na imaginární hlavní straně v našich imaginárních,firemních novinách. Chce to koule takhle šokovat,ale alespoň jsem zase udělala něco,co by ode mě nečekali. A budou si držet odstup.
 

I really,really,really,really HATE people!

Neděle v 15:52 | Danneel |  Články
To se samozřejmě myslí obecně. Na jisté výjimky to neplatí. Říkala jsem to už dřív,ale dneska jsem se o tom zase přesvědčila.
Jely jsme s mamkou před chvílí na nákup,ona řídila. Při zpáteční cestě se za nás přilepilo velký černý auto Na okresce jsme potkaly cyklistu a naproti bylo auto,takže mamka přibrzdila a za ním jely asi další 4 auta za sebou,takže jsme se musely plazit za cyklistou,jelikož nebylo možný ho bezpečně objet. A ten kretén za náma? Zatroubil. Tak jsem se otočila a posunkama jsem mu naznačila,že to ted nejde, Za chvíli troubil znova,tak jsem se otočila znovu a on at jedeme,tak jsem už rozčílená,ukazovala,že to nejde. To byl už dědek,tak 70,docela na koni a i když už jsme jely normálně,začal ukazovat gesto typický pro puberťáky. V rozčilení (když jsem nahlas nadávala,že je to hovado zasraný),jsem si ani neuvědomila,že je mamka vedle mě a začala jsem hulákat "Ty ukázuješ fakáče ty sráči jo? Ti taky ukážu fakáče,kreténe!" Mamka se smála,že se tak rozčiluju,ale mě ten kretén starej tak vytočil,že jsem měla fakt dost. To jsou dneska lidi. Tak když to nejde,tak to asi nejde ne?! Debil. Pak se člověk nemůže divit,že je na silnicích takových bouraček. A ač nesnáším konflikty a byla jsem ze situace docela vyklepaná,mít ho dědka po ruce,tak mu jednu natáhnu. Hovado.
Opravdu teda nesnáším lidi. Furt,furt musí někam spěchat,dělat nebezpečný situace a cpát se někam,kam se nevejdou.
Včera něco podobnýho v Albertu. Fronta jako kráva,tlusťoch s handsfree v uchu nadává nějakýmu dědulovi,že ho předběh,ať si jde do fronty a sám stojí s narvaným košíkem ve frontě na pokladnu do 10-ti položek. Hlavně,že řve na celý krám.
Neskutečný. Nejlepší je snad nikam nelézt.

Mám tedy ještě jednu informaci-z blond barvy jdu zase na černo. Říkám zase,protože se k ní vracím už potřetí a všechno ostatní jsem si už vyzkoušela. Asi to tak má být. Mám k tomu teda i jiný důvody,ale říkám si,že alespoň budu mít vlasy stejně černý,jako duši a budu vypadat trochu víc od rány,kdyby se zase dělo něco takovýho,co dneska. Takže tak. Snad se máte všichni dobře,alespoň v mezích normy.

R.I.P. Chester...

21. července 2017 v 23:56 | Danneel |  Články
Jr to tragédie,co jiného s dá říct. Svět přišel o dalšího skvělého umělce.
Chestere,milovala jsem Numb,Given up,Leave out all the rest,What I've done,Crawling a další. Tvoje písničky mi hodně pomohly v tom nejhorším. Křičel jsi o pomoc a přesto tě nikdo neslyšel...A teď je pozdě pro ty,co byli kolem tebe se ptát,proč jsi to udělal. Lidé jsou slepí,hluší a nechápaví k tèmhle věcem.
Je mi to líto. Snad jsi už na lepším místě... Budeš mi chybět a Linkin Park taky.
Doufám,že už se netrápíš.
 


Why...?

18. července 2017 v 11:32 | Danneel |  Články
Včera,než jsem odjela do práce na odpolední,měl táta jednu divnou poznámku. Nezněl naštvaně...Spíš vesele. Třeba si to špatně vykládám. Ale PROČ mi to řekl?
Prý se začal v práci bavit s jedním klukem. Ze začátku se mu moc nezdál,ale ted je s ním prý prdel. A ne jen to. Když jsem zareagovala jen obvyklým "hm" dodal: "A to je mladší než ty." Víc už nepadlo ani slovo.
Co to jako mělo být? On je lepší a to je ještě k tomu mladší než já? Nebo,že se mnou si takovou prdel jak říká,neužije? Nebo mu nejsem dost dobrá? Nebo by měl radši za syna jeho než mě za dceru? Proč mi tuhle nepodstatnou věc ksakru řekl?
Já nad vším moc ppřemýšlím a on si ani za 5 minut už nepamatuje,co vlastně vypustil z pusy. Ale moc by mě zajímalo,co mělo mít tohle za smysl.

I am invisible

15. července 2017 v 20:15 | Danneel |  Články
Jsem neviditelná. Že jsem neviditelná mezi lidma už jsem si zvykla. Ale být neviditelná na sociální síti,to je opravdu novinka.
Prý,že je to sociální síť od toho,aby se lidi sbližovali... Kecy. Samý kecy. Nepřidávám toho moc,v podstatě nic. A pak přidám nějaké fotky z výletu. Bylo toho hodně,musela jsem to tam dát po kouskách. Ani na těch fotkách nejsem. A nic. Všichni me přehlíží jako lány.
Nejsem nic. Ani na pitomé sociální síti. Kašlat na lidi. Vždycky je to jenom to samý. Nezajímají se. Nestarají se. Jednou kliknout myší je pro ně až přílišná ztráta času.
A ten můj kamarád? Týden zpátky jsem s ním strávila 4 dny. Minulý rok to byly 3 dny a bylo to skvělé,až jsem litovala,že jedu domů,což byl pravděpodobně zázrak. A nebo spíš moje hloupost. Pak jsme se pohádali a usmířili. A opět jsem přijela. Tentokrát na 4 dny. Ale bylo to celé divné. Spíš jsem se těšila až pojedu domů. Úplný opak dění minulého roku. Asi jsem došla i k závěru,že je to malej a rozmazlenej parchant,absolutně nedospělej. A stejně ho pořád omlouvám,vždyť přece vím,jaké to je být dlouho na pracáku a pak se snažit se zase zařadit mezi lidi. A on je tam mnohem dýl než já byla. To asi ale nemá být omluva. Máme stejný přívěsek na krku s osobitou rytinou a já vůbec nevím,jestli jsem udělala dobře,když jsme se na tom domluvili. Pomohl mi,když jsem to nejvíc potřebovala. Vyslechl mě a podržel. Ale teď,když jsem ho zase viděla na živo a ne jen jeho písmo na obrazovce monitoru nebo na displeji mobilu,byla jsem,já nevím... Otrávená,znechucená....Říkala jsem si,vždyť je to jen rozmazlenej a neschopnej,malej harant. Byl ale jedinej,kdo mě kdy vnímal,kdo se kdy dostal ke mě úplně nejblíž a vůbec nevím,jak se mu to povedlo. Možná proto ho omlouvám. Protože nemám nikoho jiného. Protože pro ostatní neexistuju. Krom mojí mamky. Mám ji nejradši na celém světě a udělala bych pro nic cokoliv. Ona je mi na světě nejdražší. Kdyby tu nebyla,nebyla bych tu ani já. Bez ní bych to tu nezvládla. Je moje poslední stéblo naděje. Bez ní... Přestanu existovat.
Asi si říkáte,že jsem magor. A proč to sem vlastně píšu. Jednoduše proto,že tady můžu. Nic mi nebrání. Nikomu se pak nebudu muset zodpovídat. Takže prostě proto. Můžete si klidně myslet,že jsem na hlavu. To já ale už stejně dávno vím.

Self Harm.

26. června 2017 v 21:42 | Danneel |  Články
Sebepoškozování. Nikdy jsem to nechápala. A ty emo děcka,co se řezaly kvůli stylu? Tak ty už vůbec ne.
Pak jsem to udělala sama. Když jsem byla v depresi,ale v takové té,kdy necítíte nic. Bylo mi fuk,co to udělá. Řízla jsem se žiletkou. Lehce. Nic. Přitlačila jsem. Objevily se kapičky krve a mě to nějak...uspokojilo. O tomhle jsem tu už jednou psala,alespoň myslím. Od té doby se v podstatě nedělo nic. Do včerejška.
Bylo asi 21:45,když jsem se rozhodla napustit si vanu. Druhý den (dnes) jsme měly jít s mamkou k zubaři,což je fakt,který mě vždycky vydeptá sám o sobě. Týden dopředu jsem z toho nemohla spát. Vždycky. Ale teď...Nic. Jako-ten fakt,že tam jdeme mi byl nepříjemný,ale bylo mi to jakoby...jedno? Já nevím. Bylo to prázdné. A nevím proč jsem se rozhodla vzít si s sebou do vany i nůžky. Ne zrovna ty obyčejné tupé nůžky. Ale kadeřnické,celkem ostré.
Napustila jsem si vanu,vlezla si tam a hlavou se mi honilo všechno možný. A nůžky dostaly svou chvíli.
Bylo mi jedno,co se stane,kdo to pak uvidí...Bylo mi to tak jedno,jak jen to může člověku být fuk. Pokrčila jsem nohu a nad kotníkem jsem si ke kůži přiložila ostří nůžek. Pod vodou. Tep se mi zrychlil a čím víc jsem se přibližovala,tím vícmi tepalo v uších. Pak jsem řízla. Pomalu,cíleně a s jemným tlakem na ostří. Chvíli se nic nedělo a pak začala ranka červenat. A mě bylo líp...Klidněji,nevím. Co jsem ale věděla bylo,že chci víc. Udělala jsem to znovu. A znovu. Víc přitlačila. Čím víc jsem to dělala,tím míň to bolelo a tím líp mi bylo. Tepání v uších přestalo.
Nebojím se říct,že pišlo ještě větší "jedno" než předtím...Mělo to šmrnc euforie. A vzrušení. Možná i sexuálního. Přišlo mi najednou hrozně šílené,akční a vzrušující přiložit si ostří k zápěstí. NIkdy jsem se tam neřízla,ale tehdy,když jsem uvažovala o sebevraždě,jsem si chtěla podřezat žíly přesně tímhle způsobem. Bylo to jako "hrát" si na sebevraždu.
Řízla jsem. Nejdřív zlehka,pak víc. A znovu. A znovu. Bylo mi fuk,jestli to někdo uvidí v tu chvíli jsem snad ty jizvy i chtěla.Ať to každý vidí,že je to reálné,že si nevymýšlím,že je to doopravdy...
Večer jsem si to zodpovědně vydezinfikovala a i když to pálilo jako blázen,nevadilo mi to. Druhý den jakobych vystřízlivěla. Rány mě trochu pálily,ale nebylo to nic hlubokého,takže se to v průběhu dne uklidnilo. Dalo mi celkem práci to před kolegyněmi v zaměstnání schovat. Přece jen je teplo na dlouhý rukáv... Nakonec mě napadlo,že pod svícnem je největší tma a když se budu chovat normálně a nenápadně to krýt,bude to v pořádku. NAvíc na té samé ruce nosím stříbrné náramky,takže ty to snad taky trochu schovaly....
Nevím proč,ale tak nějak tuším,že chci víc. Že mi bylo líp,ať už to zní jak chce. Nešla jsem hluboko. Opravdu ne. Na kočku to asi svést nepůjde,na to jsou ty rány moc přesné. Ale nejspíš se nikdo nevšimne. Můžete to posoudit na fotkách níže.




To Save A Life

25. června 2017 v 20:05 | Danneel |  Články
Jako název článku se jmenuje i film,který jsem právě dokoukala. Dá se stáhnout na uložto s českými titulky.
Sice jsem viděla víc filmů jako je tenhle a tenhle nebyl až tak výjimečný,ale něčím mě přece jen zaujal.

Jo zase se to týká sebevraždy,ale tohle je darkness diary,takže se to asi trochu dá čekat, žejo.
Ve filmu se skutečně povedlo jeden život zachránit. Stalo se to,co si každý,kdo nad tím uvažuje,přeje,aby se stalo. Jeden člověk se pozastavil,začal uvažovat,všimnul se a zajímal se. Jasně,nepůl si to člověk i nepřeje. Chce být sám a zůstat sám...Na druhou stranu křičí o pomoc. Já vím,že to zní,jako by si člověk protiřečil,ale prostě to tak je.
Často přemýšlím nad tím,kam až by to u mě zašlo. Udělala bych to? Zhoršilo by se to tak,že bych to nakonec udělala?
Jisté okolnosti tu situaci změnily. Taky to,že jsem moc dobře věděla,že by to mamkanepochopila,bylo by jí to líto a ublížila bych jí. Hlavně kvůli ní jsem to nakonec neudělala.
Ale co kdybych se nedozvěděla,o co skutečně jde? Co kdybych zůstala v tom,že já jsem ta nejhorší na celý planetě? Co kdybych to nezvládla a nedokázala to unést ani kvůli ní? Došlo by to až tak daleko?
Je pro mě dost závažný už jen to,že jsem to myslela vážně a chtěla to udělat. A dala si čas týden. 7 dní na rozhodnutí. 7 dní na to,jestli skončím svůj život. A přišlo mi to jako jediné možné řešení. Jako jediné správné a v tu chvíli adekvátní řešení. Je to 2 roky a kousek a já to ze sebe pořád nedokážu dostat. Spíš mi přijde,že mě to táhne zpátky. Včera jsem se řízla nužkama...Ani nevím proč. Ale nějakým způsobem se mi ulevilo. Nikdy to neudělám moc hluboko...Ale mám strach,že jakmile nastane zima tak to přijde v plné parádě znovu. A možná to napůl chci,protože to je svět,který znám. Ale nechci,protože je to peklo. Utrpení. Šílenství.
Samozřejmě,že přemýšlími nad tím,co všechno by se nestalo. A je toho dost. Jen se mi to ted všechno poslední dobou prostě vrací.
Nevím,jestli tu někdo z vás má takovou zkušenost. Každopádně vám ji nepřeju. Je to samé dno lidské existence.

Family Perfect

19. června 2017 v 10:15 | Danneel |  Články
Představte si rodinu: Prababička,její dcera,vnučka,pravnučka a 3 synové,jeden je již po smrti.
Občasně se všichni u babičky scházeli. Vnučka a pravnučka přijely v sobotu ráno a přespaly u ní,pomohly s nákupy,úklidem a tak. Většinou u toho byla i dcera babičky. V neděli přišli dva synové na oběd a pak se všichni zase rozjeli domů. Později tam zůstávala babičky dcera,protože už byla taky v důchodu a mohla se o ni postarat. Tyhle občasné návštěvy měly jedinou změnu v tom,že když někdo slavil narozeniny,tak se šlo v sobotu na dvanáctou hodinu do restaurace na oběd a pak domů,kde byly připravené zákusky,chlebíčky,dort,roláda...Že se to ani nedalo sníst.
Jak čas plynul a babička stárla,bylo stále víc zapotřebí,aby se o ni někdo staral a hlídal ji,jestli si bere správné léky a tak. A zatímco jeden ze synů se každoročně chvástal,kam pojede zase na dovolenou,kolik to bude stát a jak to bude super a prokládal to řečmi o minulých dovolených,druhý syn holdoval pivu,pomalu každý večer a žil se svou hloupou přítelkyní,která sice uměla skvěle péct různé sladké dobroty,ale nebyla schopná mu zatrhnout jeho opilecké excesy.
Vše se většinou probíralo v neděli u oběda,který musel být přesně ve dvanáct, za puštěné televize,takže v malé mistnosti byl hluk jako v úle. Pravnučka se debat nikdy neúčastnila,jen seděla a těšila se,až pojede s mamkou (vnučkou babičky),domů. Chvástavé a hádavé kecy ji obtěžovaly,stejně tak tvrzení jednoho se strejdů,že je divná.
Všechny tyhle neděle bývaly podobné,až na pár jiných kdy se dcera a synové hádali kvůli péči o babičku. Nejen že byli povahově všichni stejně hádaví a tvrdohlaví,ale synové nejevili o péči zájem,spíš jevili odpor. Jeden nemá čas,ještě jezdí do práce i když má důchod a dovézt babičce nákup je tedy problém. Druhý se rozčiluje,že má jiné aktivity a prokkládá to množstvím všelijakých výmluv,i když stejně všichni vědí,že jeho jediná aktivita je sezení v hospodě. Vnučka a pravnučka chodí do práce a navíc bydlí hodně daleko,takže denně se starat o babičku prostě nezvládají. Dcera babičky bydlí skoro stejně tak daleko,ale je v důchodu,takže se nakonec péče ujala ona a v častých intervalech za svou maminkou jezdila vlakem,občas tam i zůstávala delší dobu.
Jak už jsem ale říkala,babičky dcera i synové byli všichni tři stejní,takže ani u dcery jste nemohli čekat žádné zázraky. Popravdě,čím déle to trvalo,tím byla na svou mámu víc a víc zlá. Všichni věděli jaká je,že musí být po jejím a když to tak není,tak je to špatně. Všichni byli zabednění a většinou kázala víno a pila vodu. Nakonec to došlo tak daleko,že babička občas plakala a ptala se jí,jestli už chce,aby chcípla. Inu,nebylo to tam lehké,když jí vlastní dcera postupem času zakázala,aby koukala i z okna,protože má příspěvky na to,že špatně vidí,tak aby jí je nesebrali.
Přišel rok 2017 a babička v lednu zemřela. Jediný článek,který držel rodinu pohromadě byl pryč a teď bylo jasné,že už se žádná nedělní setkání konat nebudou. Kdyby ale zůstalo jen při tom...
Babičky dcera koupila její byt a péčí-i když pravděpodobně hroznou a nepříjemnou,strávila hodně svého času. Začal se vyklízet byt a rozdělovat věci. Samozřejmě,že přišly dohady. Ne kdo si co z bytu odnese,to bylo celkem snadné. Spíš o rozdělení peněz za byt,který hodlají prodat. Logicky,dcera chce největší podíl,koupila ho a o mámu se starala. Jenže nikde nemá nic,čím by to dokázala. Vnučka a pravnučka u toho sice nebyly,ale prý se všichni tři pohádali do krve,syn věčně trávící čas v hospodě řekl,že ji už nikdy nechce vidět a ten druhý se s ním spřáhl a společně jdou proti ní.
A protože se v dohledné době asi nedomluví a babičky dcera má nervy co teď bude,půjde to celé pravděpodobně k soudu.
Takže rodina,co se scházela v neděli přesně ve dvanáct na oběd a na oko dodržovala všechny zásady etiky,se teď projevila v plném rozsahu. Dcera je panovačná a musí být vše po jejím a synům vlastně na jejich matce vůbec nesešlo,hlavně aby teď shrábli peníze. Pěkné,že? Vnučku babičky napadlo,že když se s její dcerou něco stane,tak odnese její dluhy,což se logicky nelíbí ani za mák pravnučce,která vydělává co nejvíc peněz a nosí domácí práci,aby si doma přilepšili a zvládli poplatit,co je doma třeba.
Nyní je kniha otevřená a vidět jsou jen prázdné listy a dá se očekávat trpký konec. Vzhledem k tomu,že babičky vnučka a pravnučka její dceru taky dvakrát nemusí,protože jim už několikrát ublížila,dopadne to stejně asi tak,že se celá perfektní rodinka rozpadne. A kdo bude platit? Čert ví. Hlavně aby to nepadlo na hlavu mou a mojí mamky. Já jsem totiž v tomhle příběhu pravnučka.

Friends are...complicated.

29. května 2017 v 21:09 | Danneel |  Články
Mno...Asi s těmi zatracenými lidmi nevycházím obecně. Nebo-jako jo,vycházím,ale to,že mě některé jejich poznámky rozčilují nedávám znát a to právě proto,abych se vůbec mohla ještě s někým bavit. Ne,že bych to kvůli sobě nějak potřebovala,to vůbec ne,ale když se jedná o kolegyně v práci,s někým se bavit se hodí,protože třeba ví něco právě k práci,co já ne,nebo mám s kým jít,když se jdou podepisovat papíry na daně,či důchod. (Jo ten,kéž bych ho mohla mít už teď v 25-ti...Ale normálně ano, ne po nehodě nebo tak :D)

Abych to shrnula-s pár kolegyněmi se v práci bavím, s jednou víc. Dokonce jsem si říkala,že je to vlastně fakt fajn kamarádka,když může,tak pro vás udělá první poslední,směje se, vykládá fóry,ohledně práce ráda poradí...A jindy by ji člověk roztrhnul,jako toho pověstného hada.

To,že občas prostě nemluví beru,každej někdy nemá den,ač by se teda u toho nemusela tvářit tak nepříjemně,já se taky furt kvůli druhým přemáhám,ale dobře.
Ale to,že někdy má blbou náladu a na váš fór udělá poznámku,která z vás vlastně vykouzlí blbce bez mozku,tak to už bych si tedy vyprosila,stejně,jako dnešní její jedovatou připomínku.
Bavily jsme se spolu,všechno bylo ve veselé normě,já něco vyprávěla,bla,bla,bla.... A na jednu mou větu zaregovala pozvednutým obočím,div ne posměšným tónem hlasu (ale jo byl posměšný,byl!) a zeptala se mě: "To ale teď nemyslíš vážně,že ne?"
Opět jsem si připadala jako prvotřídní kretén,načež jsem se situaci snažila nějak zachránit a "vymluvit" se z ní. Zdálo se mi,že se pak trochu zklidnila,ale mě se to tedy dotklo. Možná,že jak nemám ráda lidi,tak prostě nejsem dostatečně ofackovaná. Možná,že když už si o někom myslím,že je můj kamarád a on udělá tohle,víc mě to zasáhne,protože jsem si ho pustila blíž. Ať je to čím chce,mě takovéhle chování prostě vadí. Dost na tom,že už tak jsem jak kdybych vypadla z jiné planety a teď ještě tohle. Stejně mi přijde,že se tahle moje kolegyně chová všelijak....Jako rádoby moderně,či jak to říct...A na druhou stranu chce být sama za sebe normální,nevýrazná...Nevím,co si mám myslet. Buď jak buď,byla bych velmi vděčná,kdyby svou povahu netestovala na mě. O takové zážitky opravdu nestojím a i když to možná až moc prožívám,příjemné mi to prostě není a sedí mi to v hlavě pak ještě půl dne.
A co vy,máte to taky tak?



Svátek. Nedůležité? Ale lecos odhalí.

25. května 2017 v 10:46 | Danneel |  Články
Svátek. Jmeniny. Jak chcete. Nedávno jsem je měla,spolu s mamkou,jmenujeme se stejně.
A někteří lidé,ač je znám velmi krátce,za mnou přiběhli a podali mi ruku s přáním,jiní poslali přání na facebook a to i ti,s kterými se vlastně moc nevídám. Ale ta moje "kamarádka" o které jsem tu už párkrát psala,se opět vyznamenala a dokázala mi,že ji opravdu ve svém životě nepotřebuju a ona si zjevně našla stejně hloupé lidi ke konverzaci,jako je ona sama. Neříkám,že mi to bůhvíjak vadí,stejně jsem většinu času zalezlá doma. Ale jde o princip.
Večer,ještě když jsem byla v práci,asi kolem půl deváte,jsem na facebook napsala díky všem,co si vzpomněli a to i z důvodu,že ona zapomněla. Asi 40 minut poté si napsala bez označení status kde přála všem (jméno) vše nejlepší. No vida. Ani se neobtěžuje mi popřát osobně,i když to je jen na facebooku. Zabralo by jí to asi tak půl minuty,ale to ona ne. Moji mamku zná taky a ani u ní se neobtěžovala,alespoň ze slušnosti. Má v hlavě jen ty svoje psi a takzvané "čubčí" fotky s jejíma kámoškama,který mají v hlavě očividně taky vymeteno. Tímhle jsem se s konečnou platností přesvědčila,že není o co stát. Mimochodem-ten dárek,co jsem měla mít k Vánocům,ještě POŘÁD nenašla a já doma suším dárky pro ní. No nic. Třeba to pak dám někomu jinému.
Nedávno jsem venku zahlídla holku,co měla takovej ten typicky hipsterskej batoh a na něm "Don´t trust anyone." Přestože tohle razím i já,přišlo mi to smutný. Ten fakt,že člověk opravdu nemůže nikomu věřit a plus to,že se to ještě tiskne na trička a batohy a lidi to hrdě nosí. Nojo. S tím se asi nedá nic dělat.
Já jdu za chvíli zase makat,tak si všichni užijte čtvrtek.



Kam dál