Září 2013

Co je to štěstí?

30. září 2013 v 22:21 | Danneel |  Články


Nedávno jsem se dívala na jeden seriál,kde byla řečena velice zajímavá věc.A totiž,že štěstí není cíl,ale nálada.
A to je pravda.
Většina lidí si řekne,"budu šťastná\ý,až budu mít velkej barák,supr práci,toho partnera\partnerku...
Ale štěstí není cíl,není stálé a rozhodně to není stav,který trvá pořád.Je to právě spíš nálada,kterou máte,když se vám něco opravdu povede a ta taky nevydrží věčně.A když si budete pořád dávat štěstí jako cíl,tak nebudete štastní nikdy.Pořád to budete oddalovat,dokud se Vám všechno,co jste chtěli,nesplní.Ale je taky možné,že to nevyjde.A nebo to vyjde a budete mít všechno,co jste chtěli,ale zjistíte,že už z toho nejste šťastní.

Nedávejte si štěstí za cíl.

Danneel

Danneelina Zpovědnice-Útěk není řešení.

18. září 2013 v 15:51 | Danneel |  Danneelina Zpovědnice


Ne to asi není.Pamatuju se,jak jsem měla všeho natolik dost,že jsem pomýšlela,jaký by to bylo,kdybych prostě nebyla.Mamka to ze mě asi vycítila a smírným úsměvem se mě zeptala "doufám,že nehodláš balit kufry".Vždycky na mě byla hodná.A už kvůli ní jsem to udělat nemohla.Je to zbabělý-nechat tu ty ostatní...

Všichni máme svůj svět a myšlenky,které nikomu neříkáme,nebo se je bojíme říct,protože nám připadají trapné a ponižující.
A možná nemáte nikoho,komu by jste se svěřili.
Takže tady je moje nová rubrika.

Danneelina Zpovědnice

Můžete ji využít,k tomu,aby jste se svěřili nebo požádali o radu,odpověď může přijít jak ode mě,tak i od někoho úplně cizího.Můžete sem napsat a nebo ne-je to kompletně na Vás.Tenhle blog je místo,kde můžu psát a sdělovat cokoliv chci,aniž by mě někdo omezoval,jsem tu svým vlastním šéfem.A chci,aby jste vy,moji návštěvníci,měli místo,kde se můžete svěřit.Můžete a nemusíte.To je na Vás.
Sprosté a urážející komentáře buď na mou osobu,blog nebo kohokoliv jiného,okamžitě mažu.Nemilosrdně.

Danneel

I hate myself...

15. září 2013 v 22:26 | Danneel |  Články


...Nebo-li "nenávidím se".
Už jste si to někdy řekli? A proč jste si to řekli?
Vlastně je to docela zajímavé-nenávidíte se za něco,co jste udělali-vy sami.Ale proč? Když víte,že to bylo špatně,mohli jste se zastavit.Přesvědčit.A nebo jste si v tu chvíli mysleli,že je to správně.Možná jste si ani neuvědomili,že děláte něco špatně.
Pocit,že se nenávidíte,je takový vnitřní rozpor.Vy víte,že jste udělali,nebo děláte něco špatně,ale nemohli jste nebo možná pořád nemůžete jinak kvůli nějakému důvodu ,ale přesto se za to nenávidíte.Je to trochu guláš co?
Lidská duše,je komplikovaná a ta moje navíc nejmíň desetinásobně.Vím,že bych měla něco říct,udělat,abych odčinila mé předchozí jednání a vím,že by to byla správná věc,ale jakýsi pocit mi to nedovolí,pocit,že to není dobré pro mě,jako mou osobu.Říkám si-a co se ohlížet na sebe,mám se ohlížet na toho,komu jsem ublížila,ale ten druhý pocit,mi to nedovoluje.Občas opravdu docházím ke zjištění,že jsem asi pěkná mrcha.Na druhou stranu-může být hajzl někdo,kdo si uvědomuje,že je hajzl?
Složité.Nejasné.A unavující.
Tyhle vnitřní debaty mám se sebou pořád.A občas bych potřebovala oddělit tu druhou "mě",aby stála přede mnou,pořádně mi vynadala a jednu mi flákla.Možná by to bylo nejlepší.
Občas si připadám,jak v nějaké bedně.Mám takový ten omezující pocit-když jste přivázaní k židli a chcete moc odejít,stejně nemůžete,protože vás na místě drží provaz.
Já se z tohohle taky nemůžu vymotat,takže mě to najednu stranu rozčiluje a na druhou cítím tu hroznou bezmoc,protože změna osobnosti by mě možná osvobodila,na druhou stranu,taková změna neproběhne jen tak-nějací jsme a nějak se chováme.Hrát kino moc dlouho nevydrží,takže jste zase tam,kde jste byli.
Až bude někdo vědět,jak z tohohle kruhu definitvně ven,tak mi dejte vědět.Já jsem na to zatím nepřišla.

Danneel

Jak můžeš jen tak zírat "do blba" ?!

13. září 2013 v 0:36 | Danneel |  Články

No jde to celkem snadno.Když nad něčím zrovna přemýšlíte a nebo se Vám v životě něco děje,ztratíte se snadno.
Kolikrát se mi stalo,že jsem šla po ulici a volala na mě kamarádka,při čemž já to vůbec nezaznamenala,teprve až,když se dostala do mojí bezprostřední blízkosti.
Je to zvláštní.Vlastně pořádně ani nepřemýšlíte,spíš se Vám myšlenky rozutečou a honí se Vám v hlavě sem,tam.A najednou to nejsou ani myšlenky,ale spíš náhodné pocity z toho co bylo,je a nebo mohlo být.Nevnímáte ten svět.Ten je pryč.Vy se jen díváte bez toho,aby jste se opravdu dívali.
Nevím,jak bych to přesně popsala.Mě se to nejčastěji stává,při jízdě autobusem,když se dívám z okna a poslouchám MP3.
Představte si tohle.
Je večer,zima,z oblohy se snáší velké chuchvalce sněhu.Jsem nabalená,díky tomu neohrabaná a přeju si,aby už konečně zas bylo léto.Pospíchám na zastávku a vděčně nastoupím do vytopeného autobusu.Pozdravím řidiče při nákupu jízdenky a o víc se nestarám,prostě už chci být doma ve svým.Lidé okolo mě se tváří tak nějak podobně,pokud jsem zrovna nenarazila na někoho,kdo zimu miluje.
Otřu zamlžené okno a podívám se ven do toho ponurého a tmavého cosi,v čem se snáší k zemi bílé chuchvalce.Vím,že mám před sebou cca půlhodinovou jízdu,při které můžu nerušeně poslouchat svou oblíbenou hudbu.V duchu děkuju tomu,kdo vymyslel MP3 přehrávač a nandavám si sluchátka.Do čela mi spadnul pramen mých výrazných,zrzavých vlasů,celý mokrý od sněhu,který si na mě i přes snahu kapuce dostal.Skrz něj svítí lampa z venku a já tak vidím,ten typický oranžový odlesk,jako když mi přes vlasy v létě svítí sluníčko.Už nemám čas si postěžovat na chybějící léto,když se autobuse rozjíždí.Zírám ven z okna a padající sníh mě hypnotizuje tak,že už ani nevnímám krajinu.Vlastně si ani neuvědomuju,že je můj stav napůl v režimu "vypnuto" zvlášt,když je v autobuse tak příjemné teplo a to drncání a kolíbání mě uspává.Jediné,co jsem schopná vnímat,je právě hrající písnička.Perfektně se mi momentálně hodí a i když už chci být moc doma,v tuhle chvíli bych klidně poslouchala totéž dokola a jezdila v autobuse klidně celou noc.
Moje přání,ale samozřejmě vyslyšeno není,takže v cílové zastávce musím zase ven do toho nečasu.Můj "systém" se opět dostal do stavu "zapnuto" díky té příšerné zimě.Podívala jsem se přímo na oblohu a nechala si chvíli vločky padat do obličeje-no co,stejně už jsem zmáchaná.Dívala jsem se na padající sníh a chvíli to bylo zase jako v tom autobuse,jako kdybych nějakým zázrakem stoupala nahoru k nebi.Pak ale projelo osamocené auto a mě opět došlo,že svět venku pořád ještě existuje.Přidala jsem a rychle došla domů a pomalu nechápala,co to se mnou bylo.
Říká se,že využíváme mozek cca z 5-ti%.Mohli bychom při 100% létat? Kdoví,co všechno by bylo možné.Ale v tu chvíli,jsem otevřela nějaká jiná zákoutí své mysli,té,která všechno vnímá úplně jinak..
Doufám,že jsem Vám přiblížila ten pocit a víte co myslím.Možná ne a tohle jste vlastně vůbec nezažili.Pro ty,kteří ví,co myslím tu mám něco navíc.Písničku.Poslechněte si jí a představte si tohle všechno ve své mysli,ještě jednou...a uvidíte.Možná na Vás zrovna tahle písnička,kterou jsem vybrala fungovat nebude,možná ano. To už je na Vás.

Danneel


Ten moment,když Vám začne záležet na maličkostech.

12. září 2013 v 0:58 | Danneel |  Články


Možná už jste to zažili.Byli jste rozčílení na všechny a na všechno a potřebovali být sami.A v té chvíli samoty,jste si začali uvědomovat věci,kterých by jste si za normálních okolností nevšimli.
Tak to bylo i u mě. Občas to prostě je tak,že máte špatný den a zrovna na Vás okolí útočí a všechno se na Vás sype.
Každý měl někdy takový den.
Chtěla jsem od toho nějak utéct a cigareta,přestože normálně nekouřím a kuřák by řekl,že to moje kouření stejně není žádné kouření,byl fajn "vyprošťovák",ale ne úplně ten nejlepší nápad.
Bývám většinou dlouho vzhůru,nevím proč,ale po včerech mám jakoby jasnější hlavu a pomalejší myšlenky.
Bylo asi kolem jedné hodiny ráno a já vyšla ven.Dobrá záminka pro rodiče bylo venčení pejska,kdyby náhodou,protože už stejně spali.Ve městě by to asi nemělo takový efekt,ale vzhledem k tomu,že bydlím v opravdu malé vesničce,kde je to samý rodinný domek,v jednu ráno je celkem klid.Vlastně-hodně klid.
Náš dům stojí u silnice a můžete se rozhlédnout dopředu a zpátky.Prostá rovná silnice s malým parkem po levé straně a lampami.Když jsem vyšla,cvaknutí zámku bylo slyšet snad 100x víc nahlas než normálně.
Stoupla jsem si doprostřed silnice.Co kdyby jelo auto?Znáte ten pocit,takového toho malého vnitřního riskování.Mohla jsem stát přímo v prostředku silnice,mezi těmi tmavými,tichými domy a temným parčíkem,odkud bylo slyšet jemné šumění listů.Možná by to bylo víc dokonalé bez těch ustavičně svítících oranžových lamp,ale i tak to byla nádhera.Uvědomila jsem si,že takhle uprostřed silnice stojím normálně jen jeden jediný den v roce a nestojím tam sama a je to den,kdy rozhodně není ticho.Je to Silvestr.Všichni vyjdou do ulic a dívají se na nádherný ohňostroj,který je lepší jak v Praze.A to beze srandy :)
Jako by se s tou vzpomínkou vynořili všichni ti lidi.Normálně se jeden o druhého moc nezajímají,ale tu noc se zdraví,přiťukávají si skleničkami a smějí se. Stojí uprostřed silnice v tom všem hluku,jako ve válce,všichni se dobře baví a přejí si vše nejlepší do nového roku. Vidím sebe,jak stojím uprostřed toho všeho,se skleničkou šampáňa a zírám na oblohu,ze které na mě prší ohňostroj a odráží se mi v očích.Pak to všechno zmizí a jsem tam zase sama.V tichu.
V ten den jsem byla tak naštvaná,že jsem si říkala,že by snad bylo nejlepší odjet někam do cizí země,naučit se řeč,sehnat si úžasnou práci a začít úplně nový život,prostě spálit mosty.Říct sbohem.Na té silnici mi došlo,že přesně tohle udělat nemůžu.Tady bydlím.Všechno by mi chybělo.Ty stromy a keříky v parku,ty ohňostroje,tahle silnice,prostředí...Prostě všechno.Najednou jsem nechápala,jak jsem tohle všechno mohla chtít opustit.V mé vzpomínce se nad parkem rozsvítilo.Viděla jsem krásný letní den,jak spolu s mamkou v parku venčíme pejska,pochutnáváme si na nanuku a smějeme se.A zase se tam setmělo.
Ne-tohle opravdu nemůžu opustit.
Pořád si myslím,že tahle země díky pár vlivným stojí za houby a život je tu více než těžký-hlavně když je průměrná mzda 25 000 a čistá tak 8000 ;)
Ale ta příroda,ty místa a to kde jsem vyrostla,za to nemůžou.Tahle země nemůže za to,co s ní ostatní vyvádějí.Nevím,kam můj život povede,ale vždycky,když uvidím tu silnici a ten park,vybaví se mi vzpomínky na krásné chvíle.A to je něco,co nikdy nechci ztratit.To je něco,co by neměl ztratit nikdo.A pokud jsou Vaše vzpomínky,rodiče a okolí opravdu tak hrozné a věřte mi,vím,že to tak někdo z Vás má,pak je možná lepší ty mosty spálit,aby jste si něco takového mohli vybudovat.A čím dřív to tak bude,tím rychleji poznáte jaké to je a co jsem tím myslela.
Možná si říkáte-sakra kolik jí je,že píše tyhle věci,že je tak vnímá? Je mi 21 přátelé.Ve skutečnosti tímhle stylem,jakým píšu ani nemluvím,ale hádám,že to je jedna z mých dvou osobností.Předchozí článek byl o mém charakteru a o charakteru fiktivní postavy-věřte mi i ta postava se navenek chová úplně jinak,než jak se jí to honí hlavou "uvnitř".

Danneel

Jak popsat vlastní charakter pomocí fiktivní postavy? Jednoduše.

11. září 2013 v 0:48 | Danneel |  Články

Dneska jsem Vám chtěla napsat něco o sobě,o tom jaká jsem,ale nevěděla jsem,jak na to.
Ono je těžké popsat se,když se moc neznáte.Takže jsem se rozhodla,že Vám popíšu sebe a zároveň jednu fiktivní postavu ze seriálu,který je dost známý,takže by jste to možná mohli i uhodnout.A když to trefíte,máte u mě malé bezvýznamné plus :))

Seriál,ze kterého je tahle postava,jsem začala sledovat v podstatě nedávno,ale milovala jsem ho od první chvíle.Ve středu jsou dvě hlavní postavy.Všichni byli (nebo se spíš dá říct,že jsou) zbláznění do jedné z nich.Nechápala jsem to.Tahle všemi oblíbená postava mi trochu svým chováním lezla na nervy.Měla postoje velkého machra,pláč byl slabost a vůbec,připadala mi jako obyčejný machýrek,který se jen vytahuje a má velké řeči.Říkala jsem si-proč nemají všichni raději tu druhou postavu?Je tak hodná,chápající a věci řeší diplomaticky,navíc se nebojí ukázat,jak se vlastně cítí.No řekněte-v téhle chvíli se mnou určitě souhlasíte,taky by jste se přiklonili k postavě číslo dvě.
Postavy nepostavy,samozřejmě jsem se dívala dál,protože seriál jsem si zamilovala.A postava číslo jedna se začala odkrývat a ukazovat z úplně jiné stránky. Postupně shazovala svou masku borce a machra,pod kterou se ukrývala velice citlivá osoba,která má prostě jen problém veřejně projevit,jak na tom je.A když už to projeví,stojí to za to,jelikož je vždycky tak silná.
Díly ubíhaly a já pochopila.Chovám se úplně stejně,jako postava číslo jedna.Všechno to,co mi na téhle postavě vadilo,dělám taky.Neprojevuju navenek jak mi je a tak si všichni myslí,že mám všechno na háku a je mi to jedno-což není jen můj dojem,už jsem to několikrát i slyšela.Trochu mě to poděsilo,když mi to došlo-na druhou stranu,takhle vidím,co dělám špatně,jen nevím,zda se můžu změnit.
Moje mamka je naproti tomu přesně jako postava číslo dvě.Vždycky jsem si s ní rozuměla.Dala mi všechno a mě občas mrzí,co jí občas řeknu a jak se chovám.Věřte mi,ona je mnohem lepší člověk,než kdy budu já.Ale jako je to v seriálu,postava číslo jedna by udělala naprosto cokoliv,aby ochránila postavu číslo dvě.A tak je to i se mnou.Vždycky jsem nad tím přemýšlela a rozhodně bych radši umřela já než mamka,kdyby na to přišlo.Letět proti ní kulka,tak jí stoupnu do dráhy bez váhání,právě proto,že ona se pro mě obětovala už tolikrát a je lepší než kdy budu já.

Nemůžu se ztotožnit s postavou číslo jedna úplně ve všem,ale v té většině,co jsem tu popsala,ano.
Proč má většina radši postavu číslo jedna? Nevím.Možná proto,že je tak komplikovaná,zatímco postava číslo dvě má charakter jasně daný a tak nějak víte,co od ní čekat.A lhala bych,že teď mám radši postavu číslo dvě.Možná je to proto,že jsme si v tomhle tak podobní a já se chci hájit,možná tím,že scénáristé ukázali její pravou podobu...Nevím,ale je to tak.
Pořád nevíte,který seriál mám na mysli? Dám Vám pár nápověd.
1) Anglický název seriálu začíná na písmeno "S"
2) Postavě číslo jedna většinou steče po tváři jen jedna jediná slza a je to i věc,kterou s ní mám společnou.
3) Na podzim by měla jedna naše televize začít vysílat 6.řadu tohoto seriálu.
4) Za zhruba 30 dní bude oficiální premiéra 9.řady.
5)S herečkou,jejíž jméno a masku jsem si tu pro sebe dala,to nemá nic společného. ;)

Víc Vám toho neprozradím.Buď ten seriál znáte,milujete a pochopíte,koho jsem tu spolu se mnou popsala a nebo ho neznáte,ale i tak trochu pochopíte,jaká jsem.
Není to vydávání se za postavu.Je to fakt.Proč bych lhala,když je ten blog anonymní? Je anonymní z toho důvodu,abych jsem mohla psát co chci,hlavně pravdu a co a jak vnímám.Můžete mi věřit a nemusíte.To je na Vás.
Já jsem svoje řekla.a vězte,že jsem to myslela naprosto vážně a otevřeně.Právě proto,že se někdy chovám,tak jak se chovám a lidé nemají šanci poznat mě i z té druhé stránky,občas potřebuji svůj "Darkness Diary",kde se otevřu,protože to normálně nedělám a předstírám,že je vše v neprostém pořádku.
Byla bych opravdu ráda,kdyby někdo z Vás napsal do komentáře správné jméno té postavy.Znamenalo by to,že někdo alespoň trochu pochopil.

Danneel

Na rozcestí

10. září 2013 v 0:08 | Danneel |  Články


Pojďme si popovídat o snech,životě a nelehkých rozhodnutích.
Dejme tomu,že máte velký sen,sice těžko dosažitelný,ale splnitelný.A máte na to si ho uskutečnit,dokonce Vám to potvrdí někdo,kdo se pohybuje v té samé oblasti.Najednou máte pocit,že to opravdu dokážete,že jsou dveře konečně otevřené.Po všech těch probdělých,možná probrečených nocích s pocitem,že je to bez šance,se dveře najednou otevřely.A vy máte strach.
Máte radost z toho,že to může vyjít.Ale dejme tomu,že Váš sen znamená hodně cestování a málo času s rodinou a domácími mazlíčky,které nade vše milujete.Najednou si uvědomíte,že to pozlátko,o kterém se Vám zdálo,trochu ztratilo třpyt a jas.Je to práce-možná těžší,než jakákoliv jiná.S tím rozdílem,že tuhle práci milujete.Ale máte strach,že přijdete o zázemí,o flákání se u počítače a dívání se na seriály nebo filmy.Jste přece ještě dost mladí,no ne?
Ruku na srdce-je to oprávněné.Ale teď jsme to viděli z osobního pocitu a vlastních dojmů.Je čas se podívat i z té druhé,méně příjemné,za to realistické stránky.
Uvědomujete si,že to bude těžké a budete muset něco obětovat.Spíš toho budete muset obětovat hodně.Ale podívejme se do budoucna-chcete zbytek života strávit,jako prodavač\ka s mizerným platem,žít jen tak tak,na konci toho všeho se ohlédnout a říct si "Hm,bylo to fajn,ale ne to,co jsem chtěl\a.Nic jsem nedokázal\a." Já bych se chtěla jednou ohlédnout za svým životem a vidět,že jsem po sobě něco zanechala,že můj život nebyl jen směs prázdných dnů a hnusné,obyčejné práce.Teď jde jen o to,zda zvítězí strach nebo ambice.To už je na každém.Ale pokud se každé ráno probudíte s myšlenkou Vašeho vysněného cíle a se stejnou myšlenkou i usínáte,zvažte nějakou tu oběť.Pak už je pozdě plakat nad rozlitým mlékem,že?O tom je život,hádám.Něco obětovat a něco získat.Je to tak se vším.A je to moc těžké,ale když budete muset něco obětovat,at je to alespon pro něco,čemu věříte a o čem sníte a ne pro to,co nenávidíte.
Jsme tu jen jednou-abychom si něco zažili,zkusili a naučili se.Risk je zisk-nebo ztráta.To se ale nedozvíte,když nikdy nezariskujete a nevezmete si,co je Vaše.

Danneel

Kdo je ta holka?

8. září 2013 v 21:58 | Danneel |  Články

No-je pravděpodobně čas říct něco o sobě.Alespoň něco málo :)
Zkráceně-můj život,když srovnám základní školu a dnešek je trochu jako pohádka o ošklivém káčátku nebo jako z nějakého amerického teenage filmu...
Já-ta ošklivá,terčem všeho posměchu a nejrůznějších přezdívek,ted mnohem hezčí (to není domýšlivost,ale holý fakt ;)) a vypracovala jsem se v jednom koníčku tak,jako nikdo jiný.
Nechci to tu rozebírat do detailů,aby tenhle blog zůstal kompletně anonymní.Ale základ znáte-alespon tu zkrácenou verzi.
Důležité je,že jsem Vám chtěla sdělit,že pokud jste introvertní osoba,neznamená to,že časem nemůžete něco dokázat a ti,co si z Vás dřív dělali dobrý den,Vám potom projeví velké uznání.Je pravda,že kdybych tehdy věděla to,co ted,věci by se asi ubíraly úplně jiným směrem.To ale už ted není důležité.Důležité je,že i když Vám někdo do očí řekne,že nemáte na to,aby jste si splnili sny nebo si za nimi šli,věřte mi,jsou to závistíví pitomci,co sami nic nedokáží,možná maximálně používat ostrý slova a dělat machry.
Takže pokud máte něco,za čím by jste si chtěli jít-navzdory komukoliv,si za tím jděte,zvlášt,když víte,že to opravdu umíte a je to to,co děláte nejlíp.
Protože tohle je ta část,která z Vás dělá to čím jste.
A hlavně-tím,že něco dokážete se stanete sebevědomější a co je lepší-všem těm pitomcům to pak můžete omlátit o hlavu :))
A proč to sem píšu? Vzpomněla jsem si,jak to bylo kolikrát těžké a vím,že takových lidí bude nebo bylo určitě víc.A taky proto,aby jste mě trochu poznali,i když z rychlíku.Ostatně-názory a postoje sem budu postupně zveřejňovat,takže si o mě můžete udělat slušný obrázek..Ale kompletně mě poznat...Tak to asi nepůjde,jelikož se pořádně neznám ani já sama.

Danneel

Úvod-o mě a blogu

7. září 2013 v 1:11 | Danneel
Ahoj všichni.Podobný blog už jsem zakládala na jiné doméně,ale měla jsem pocit,že to tam nemá smysl.
Takže začínám psát sem.
Deník,který si píšu mám,ale svěřuju mu jen ty nejcitlivější a nejosobnější věci. Občas si ale potřebuju postěžovat do vzduchu a aby mi odněkud přišla reakce.Nechápejte mě zase špatně-jen stěžovat si nebudu...Chtěla bych,aby pro Vás tohle místo bylo okénkem do cizí duše,do hodně komplikované duše a možná,aby jste si tu přečetli něco,co Vás inspiruje.
Chci od Vás reakce,komentáře-všechny je budu číst,ale nevím,jestli budu reagovat-to bude záležet na situaci,ale chci aby jste věděli,že je budu číst všechny!

Na tomhle místě budu psát jako osoba jménem Danneel-je to jméno nádherné herečky a modelky,kterou obdivuji,myslím si,že si vzala nejkrásnějšího chlapa na světě (:D) a chci,aby jste si mě vryli do paměti s její fotkou. Ne,nechci se za ni vydávat,ale prostě pro vlastní pocit,bych chtěla mít tady na tomhle blogu masku,která bude vypadat,jako ona.
Doufám,že mi občas pomůžete a já zas třeba pomůžu Vám.
Pokud chcete něco vědět o mém charakteru,přečtěte si tenhle článek.

Zajímavosti o mě: Miluju lesky na rty,když ze svého ksichtu udělám obličej krásný skoro jako je ten Danneel
( :D),fakt mám zrzavé vlasy jako Danneel,obdivuji herectví,nesnáším rap a hip hop a možná zmrším na co šáhnu,ale v hudbě mám opravdu skvělý vkus :D




Danneel