Páni...Jsem to ale hérečka...

25. listopadu 2013 v 23:15 | Danneel |  Články



"Co se stalo?" "Život se stal,myslím..."

Pamatujete,jak jsem Vám tu v článku popisovala svůj charakter pomocí jedné fitktivní postavy? Pokud ne,zabrousněte do rubriky úvod,na ten článek je tam odkaz.
Když trochu odbočím-dělala jsem si jeden kvíz a fakt jsem se snažila odpovídat podle pravdy a neovlivňovat to a ta postava mi pak skutečně vyšla,takže je to jasný...O tom jsem ted ale psát nechtěla.

Považuji se za psychicky silnou osobu,která toho fakt dost vydrží.Ale na úkor jedné věci,kterou přirozeně dělám a kterou bych asi dělat neměla,ale co už,to jsem prostě já.
Když se vyskytne problém nebo cokoliv co mi ublíží,já se tvářím,že se vůbec nic neděje.Já jsem ta osoba na kterou se všichni obrací,když potřebují podpořit nebo poradit,ale mě se nikdo na nic neptá,jelikož všichni už automaticky předpokládají a jsou zvyklí,že já jsem přece "vždycky v pořádku." A já třeba i jsem.Ale nemyslete si,že mě to nedohání.Ukládá se to,stupňuje a vrší a když už to opravdu nejde,sesypu se i já.Ale tak,že o tom nikdo neví,což je tedy nejčastěji v noci.Všichni spí,nikdo mě nevidí a nikdo nemůže poznat,že mi něco je.Já si to přetrpím a druhý den se tvářím,jakoby se vůbec nic nestalo-usmívám se,vtipkuju,bavím se s ostatními a oni tudíž ani nemají šanci cokoliv poznat.A pokud jste pořád v pohodě,lidi ani nenapadne,že by s Vámi mohlo být něco v nepořádku.Někdy si přeju,aby se mě někdo zeptal co mi je,načež já automatiky odpovím,že nic a nejspíš si vymyslím i přijatelnou výmluvu,ale s tím rozdílem,že ten dotyčný,místo toho,aby mi na to skočil,se na mě podíval a řekl: "Tak a ted mi řekni pravdu."
To se ale zjevně nestane.Nepoznají to na mě ani rodiče a ani nejlepší kamarádka.Jen jednomu člověku s kterým si píšu a mám k němu velkou důvěru,jsem to řekla,takže ten by to očekával,ale vzhledem k tomu,že bydlí opravdu daleko,ho u sebe nemám.Psaní s touhle osobou mi moc pomáhá,ale mrzí mě,že se ostatní sami od sebe nevšimnou i když-vždycky si uvědomím,že si za to vlastně můžu sama...
Nedávno jsem u sebe měla doma právě nejlepší kamarádku a ještě nějakou její kamarádku,kterou jsem viděla poprvé.Nějak jsme zabředli do tématu o tom,jak se kdo rychle vytočí,načež má kamarádka se zamyslela a říká: "No,musím říct,že za těch 9 let co jí znám,jsem ji neviděla fakt hodně vytočenou.Naštvanou,to jo,ale fakt nas..to ne." Nejdřív,když byla v tom zamyšlení,jsem čekala,co z ní vlastně vypadne.Já se umím vytočit opravdu dost,ale běžně k tomu v přítmnosti BFriend fakt nemám důvod.
Ale říkala jsem si,že za těch 9 let neviděla víc věcí.Třeba,že mě nikdy za ty roky neviděla brečet,ani jednou.A já už jí párkrát jo...Ale ona mě nikdy.
Většinou si to lidi vysvětlují tak,že zřejmě nemám starosti.To,že se to ve mě kupí a žere mě to zevnitř,už jaksi nikdo nepostřehnul. Když se to kupí pár let,pak to zákonitě někdy přijít musí a stačí už opravdu málo...
To pak sedím na posteli v úplné tmě a přemýšlím nad tím vším,co mám v hlavě.Co jsem řekla,co jsem komu udělala,co ostatní udělali mě,kam spěje můj život...A už to pak prostě nezvládám.Zírám do prázdna a najednou mi teče po tváři jedna jediná slza.Jen jedna,ale i po ní se mi neskutečně uleví,jakoby ten tlak a to všechno,se alespon trochu upustilo...Většinou to zůstane opravdu jen u té jedné slzy,když se to týká nějaké situace,která se mi zrovna v daném období děje a záleží mi na ní,to je jiné...Takhle jsem jednou probrečela noc a ještě ráno jsem cítila,jak mám napuchlé oči...Ale to je jiný případ a jak říkám,bylo to jen jednou...Ta jedna slza je jako hráz,co upustí trochu vody,aby všechno mohlo zase chvíli fungovat.
Proč to někomu neřeknu sama? Jsem prostě taková,bytostně nesnáším ponížení a z projevení těhle emocí,jsem ten pocit vždycky měla,takže se to nějak samo vyřešilo tímhle způsobem.
Vím,že to není dobře a asi to nebude ani úplně zdravý...Ale to se nedá nic dělat.Nedávno jsem to vzala tak,že budu silnější pro ty,na kterých mi záleží nejvíc.Já to přece vždycky nějak vydržím a jim bude líp.
To je to jediný,co s tím můžu dělat.Ale kdyby to na mě poznala třeba právě moje nejlepší kamrádka,asi by se toho dost změnilo,protože už by věděla,co ode mě má čekat.
Nedávno jsem byla s pejskem venku,byla už noc.Koukala jsem se na to zimní nebe a hlavou se mi zase začalo všechno honit...A pak,ani nevím proč,začala jsem se smát.Takový ten smích šílence.Smála jsem se sobě,jak to na všechny přímo Oscarově hraju a přitom uvnitř jsem totálně na hadry.
Možná,že z toho jednou zblbnu.Ale nějakou dobu to ještě vydržím,vím to.A udělám to,pro ty ostatní na kterých mi tak moc záleží...

Danneel
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám tu?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama