Květen 2014

Nechci se podřizovat...Je to špatně?

16. května 2014 v 0:42 | Danneel |  Články
Asi je to celé naivní a bláhové,co si myslím nebo co bych chtěla...Ale mám svůj názor a tady ho říct můžu.Takže počeštěle "o co gou,že?"

Mám problém s dnešním světem,řádem,povinostmi...
Je to prostě všechno zařízené blbě.Někteří dřou bídu s nouzí a druzí mají tisíce vyležené jen tak.Ti co mají málo peněz mají po většinou málo úplně všeho-času na koníčky,na rodinu,štěstí,odpočinku spánku...
Všechno spolu zkrátka souvisí.
Já jsem teď na pracáku.Je mi zle,že nemůžu pomoct rodičům,ale zároveň mi doma prostě nic nechybí,mám čas na koníčky,které mě i tak zaměstnávají až dost.Ale nějaká práce je potřeba,jelikož už jako rodina fakt meleme z posledního,ale kdo dneska ne,že...
Podmínky na slušné živobytí a výdělek jsou ale více než mizerné.Nemáš auto-jseš v prdeli.Doslova.Pokud jste z místa,odkud musíte dojíždět pěknou dálku a ještě autobusem,občas se stává,že se vám zkrátka nějaké brigády vůbec nevyplatí.Či na to jízdné padne půl platu.Když bydlíte s rodiči,je to alespon nějaká koruna do rozpočtu,ale kdyby jste měli bydlet sami,jste v prdeli na druhou.Toť jedna věc. Za druhé-a to úzce souvisí s první věcí-ten plat je většinou tak mizerný a na hony vzdálený průměrnému,že je to do nebe volající a stresující zároveň.
Za třetí-kdyby za ten mizerný plat musel člověk být v práci dejme tomu 4 hodiny.Ale to ne.Za takových pár šušňů se tam člověk dře od nevidím do nevidím a zbylý čas ještě navíc stráví cestou domů.Pak padne,nic si neužije a další den znova a znova a znova.Pak se jednou v osmdesáti bude belhat o berlích a uvědomí si,že život promrhal prací,která ho ani nebaví za mizerný peníz a teď už může tak akorát umřít.

Já to takhle nechci.Asi je to naivní,doufat v něco jiného,ale říct si to můžu.
Nechci prostě strávit život nějakou posranou prací,zabít tím celé hodiny,dny,měsíce,roky,život a pak jen chcípnout! Nejsem do hajzlu stroj ani ani robot,jsem člověk,co chce žít normální život,vyspat se jak dlouho chce,mít peníze na co chce,vidět den a letní slunce ne jen tmu ráno a tmu večer,nechci si zničit zdraví něčím,co mě nebaví a něčím za co ani nedostanu pořádně zaplaceno,nechci svůj život trávit s kyselými lidmi,které ani neznám,jen proto,že musím,chci si život organizovat po svém,vidět se s lidmi s kterými se chci vidět,dělat,co dělat chci,bez překážek,bez podmínek,bez ultimát a debilních dotazníků!Nechci se doprošovat o něco o co vůbec nestojím! Tenhle svět je totálně v hajzlu,pokud se ptáte mě,nebo přinejmenším Česká Republika.Ale já s tím nic nezmůžu.Můžu jen nadávat a stěžovat si,ale to mi stejně nepomůže.Nic se nezmění.A jak pak mám žít,navíc s takovou osobností,jakou jsem já?!
Beznadějné.Absolutně.Všechno.

Danneel

I hurt myself today,to see if I still feel...

12. května 2014 v 19:03 | Danneel |  Články
Vlastně ne dneska,už je to tak 2 dny zpátky...
Vždycky jsem si říkala,jak moc musí být člověk v háji,když si ublíží...A stejně to pořád nevím.

Byl večer,já měla divnou náladu...Ani ne tak blbou,jako spíš divnou,netečnou...Nebaví mě to,co se kolem mě děje,jak je to furt dokola...Došla jsem na konec pokoje k psacímu stolu a vzala do ruky krabičku s žiletkama.Původně jsem je měla na práci,ale teď jsem měla jiné plány.
Vytáhla jsem jednu z obalu a chvíli jsem se na ní dívala.Pak jsem otočila dlaň a s žiletkou jsem na jejím kraji přejela špičkou.Nic se vlastně nestalo,bylo to podobné,jak když si děti hrají s jehlou či kružítkem a zajedou jen pod tu vrchní vrstvu kůže.Ale já to chtěla cítit.Netečně jsem zařízla do toho samého místa s trochu větší silou a pak ještě jednou až se objevila krev.Chvilku jsem se na ranku dívala,pak jsem očistila žiletku a vrátila ji zpátky.Začalo to trochu bolet,ale jen málo.Cítit to ovšem bylo.
Nevím,co je děsivější-že jsem to vůbec udělala,že jsem byla naprosto v klidu a nebo to,že se nesnáším tak moc,že jsem schopná do sebe říznout s tak ledovým klidem.
Pak jsem se na to ušklíbla-vždyt já přece nejsem žádný blbý emo či co,ani zpitomělej puberťák...Došla jsem k závěru,že mi už asi opravdu začíná přeskakovat.Ale po dlouhý době jsem cítila taky něco jinýho,než to,co vnímám každej den.

Danneel

New life-again,again,again...

6. května 2014 v 0:46 | Danneel |  Články



Jednoho krásnýho dne se probudíte s překvapivě dobrou náladou a daří se vám věci,který jdou většinou do kytek.Najednou máte elánu na rozdávání a říkáte si-fajn,teď začnu novej život.Žádný blbý myšlenky,žádný deprese,nic,prostě začnu odznova a budu si věřit,vím,že dokážu,co chci!
A chvíli vás to i drží.Dokonce nasadíte nový tempo,začnete všechno dělat jinak,místama to i zabírá.Ale pak to přijde.Nikdo to neocení.Nikdo vás pořádně nepodpoří v ničem co děláte-jistě pár lidí ano,ale nestačí to.Je to zoufale málo.Ale i tak si říkáte přece to tak rychle nevzdám,sotva jsem začala. Ale ono se to posere ještě víc.A ještě o trochu. A až vám dojdou síly,zase spadnete tam,kde jste byli.Na hadry,zničení,zlomení a totálně bez víry,že by se to kdy mohlo změnit.A začnete přemýšlet.Čím víc se v tom rejpete,tím je to horší,ale nemůžete si pomoct.A vykašlete se na novej začátek,protože to nikam nevede.
Jednou se zas probudíte s tou skvělou náladou a pocitem,že něco změníte.A zkusíte to zase.Za další dobu znova a znova a znova...
Takhle je to u mě.Zrovna nedávno jsem měla ten pocit,že můžu začít od začátku.Že to tentokrát vyjde.Ale nevyšlo.Akorát jsem skončila se svými myšlenkami venku v noci kolem druhý ráno s cigaretou Marlboro v ruce a sebenenávistí v hlavě.
Co se dá dělat...Možná,že na tisící pokus už to zvládnu.Nebo taky ne...

Danneel