...And you do it again and again and again and again....

17. ledna 2015 v 1:22 | Danneel |  Články
Dlouho jsem nenapsala. Asi nebylo proč. Vánoce byly nadprůměrně pěkné,Silvestr průměrný a narozeniny,krásné.
A pak to přišlo...
Už dřív jsem tu psala o zdravotním problému,který mi prakticky znemožňuje vykonávat jakoukoliv normální práci. Tak já Vám teda řeknu,co to je. Ekzém. Brutální,obrovský rudý kola,svědící jako blázen,mokvavý a mnou rozdrápaný do krve. Říkáte si,proč se prostě neovládnu a neškrábu to? No v noci se kontrolovat nemůžete. Navíc když to tak příšerně svědí a vy se začnete škrábat,jakoby jste už nemohli přestat,přísahám,že to občas vyvolává až orgasmické prožitky-bez legrace. Ale,že bych si to tedy nějak užívala se říct nedá. Když se vám to rozleze tím stylem,že to permanentně bolí a pomalu ani nemůžete s těma rukama hýbat...No nepřála bych to nikomu.kdo to nezažil,absolutně nemá páru,o čem je řeč.
ekzém se mi objevili,když jsem chodila na učiliště a byla jsem ve třetím ročníku. Takže vlastně na konci.Nešťasné bylo to,že to byla placená soukromá škola a obor přímo souvisel s tím,že se člověk neustále máchal ve vodě a všelijakých detergentech. O pracovní v tomto oboru samozřejmě nemohla být řeč.
Chodila jsem ke kožařovi specialistovi.Zkoušel různé mastičky,až jedna mi na to zabrala. Pak mi taky udělal testy-nalepil mi na záda taková kolečka...Po nějaké době se tam mělo ukázat,na co jsem alergická a z čeho to je. když jsem po té době za doktorem zase přišla a on kolečka sundal,zůstal na to nechápavě koukat spolu se sestrou-jen na dvou kolečkách byla reakce a sotva znatelná. To,co jsem měla na rukách by to rozhodně nezpůsobilo.

Nejsem hloupá. Párkrát jsem slyšela,že ekzémy bývají často spojené s psychikou a našla jsem si o tom pár článků. Vzhledem k tomu,že moje duševní zdraví se zrovna neplaví v ráji,plus ta kolečka u doktora,která vlastně neukázala nic...Dala jsem si jedna a jedna dohromady.

Fajn,říkáte si-tak proč se teda nesnažím s tím něco dělat,aby se to ztratilo? To se lehko řekne,ale hůř udělá.
Moje "depky" bývají většinou toho druhu,že jsem naprosto k ničemu,což vzhledem k okolnostem opravdu jsem. Když do toho přidáte milující rodiče,kteří se snaží pro vás udělat první poslední,cítíte se ještě hůř. Vždycky jsem si myslela,že jednou jim budu moct všechno vrátit...Ne,že je ještě víc zatížím.
Taky jsem líná a vím to. Vím,že možná,kdybych píglovala barák od rána do večera,hádek by ubylo,ale já se prostě nějak nemůžu přemoct...navíc to stejně neřeší jádro věci. takže se užírám a užírám anemůžu to nikomu říct. Podle rodičů mám samozřejmě skvělý život a nemám nač si stěžovat-popravdě,ani se tomuhle jejich názoru nedivím,při tom všem jak chodí do práce a starají se o domácnost. Abych to řekla kamarádce,či kamarádovi? V tom je další problém-nesnáším,když si někdo myslí,že jsem slabá,nebo že něco nezvládnu. Ani nedokážu o určitých věcěch mluvit otevřeně,vlastně napsat to sem,je jediná možnost jak to ze sebe nějakým způsobem dostat.
A ano-tu brigádu pořád mám,nanštěstí je to zrovna to povolání,které jsem se vyučila,takže to sice nedělám každý den,ale na to,aby se ekzém rozjel jak raketa to bohatě stačí. a mě to deptá dál a dál a dál.
Takže si to pro orientaci shrneme: Já-nepoužitelný dítě s brutálním kožním problémem,neschopný si vydělat na slanou vodu a je líný doma cokoliv uklidit a rodiče,kteří mají oba dva mizernou práci živý líného příživníka a pořád se snaží to nějak vymyslet. Nádhera,co?
A už se dostáváme k tomu,co jsem chtěla napsat původně. Nebudu tady opisovat do detailu,co se doma stalo,ale jen to,že máma bouchla jak kamna a začala na mě řvát,přičemž ve vzteku vychrlila úplně všechno. " Jseš líná,nic tady neděláš,neumíš si najít práci,žiješ si tu jak na hotelu,musíme tě živit,tak k čemu tě tady vlastně máme?!" Je nutno podotknout,že jediná máma byla vždycky při mě,ať se dělo co chtělo. A pamatuju si,že párkrát takhle vybouchla když jsem byla malá,ale pak se mi vždycky přišla nějakým způsobem omluvit. Jenže to jsem byla jen dítě,který normálně zlobí. Teď jsem dospělá neschopná osoba. Nemusím říct,že mě to hluboce ranilo,zvlášť když nad tím skoro každou noc přemýšlím a občas i brečím. Chtělo se mi brečet i teď. Normálně se ovládám líp,ale tohle nešlo. Jakmile na mě přestal řvát,šla jsem do pokoje,oblíkla jsem se a že půjdu ven se psem. Tajně jsem měla v kapse cigaretu. Celou dobu,co jsem se oblíkala jsem si opakovala "je to dobrý,je to dobrý,je to dobrý...",jako ten blázen,co si pořád opakuje jednu a tu samou větu dokola.
Když jsem vyšla na chodbu a uviděla jsem tam okno,úplně živě jsem si představila,jak ho otvírám a skáču z něj...Bylo by to lepší? Třeba by to bylo lepší....
Pokračovala jsem ze schodů,totálně rozhozená nenadálými událostmi,vylítla jsem ven a táhla pejska za roh,kde jsem si zapálila cigaretu.
Možná by mě to tolik nezasáhlo,kdybych nevěděla,co bylo,než jsem se narodila.
Jiní rodiče,když se dozví,že budu mít dítě oslavují,nebo alespoň většinou. jenže,když se rodina dozvěděla,že se mám narodit,uspořádala se rodinná sešlost,aby seřádně prodiskutovalo,zda má jít máma na potrat nebo ne. Máma řekla,že si mě chce nechat. Táta poprvý za život brečel,protože si udělal problém. Chápete to? Jsem pitomá náhoda,jenom jedna velká chyba. Ti dva by se nikd ynevzali,měli se rozejít a když zjistili,že čekají mě,tak spolu zůstali. Logicky mě napadlo,že mě měli radši zabít,než jsem se narodila. Oba by byli úplně někde jinde a já se nemusela trápit tady. Ale osud tomu chtěl zřejmě jinak...

Když jsem se vrátila domů,máma už na mě mluvila klidněji.Ptala se jestli je venku zima a tak...Asi chtěla zjistit,jak moc to se mnou hnulo. Jenže já odpovídala monotóně a naprosto chladně. Venku jsem se dostala do stavu "vypnuto". Dokonce až tak,že v tu chvíli bych byla schopná sbalit si svých pět švestek a odejít od nich,což normálně nemůžu,protože je mám až moc ráda.
Šla jsem zpátky do pokoje,opřela jsem se o židli a nevěděla jsem co dělat. Podvědomě jsem si začala škrábat ten ekzém. Bolelo to,jenže v tu chvíli jsem měla zase ten dojem,že si to zasloužím.
Máma za mnou za chvíli přišla a omluvným hlasem mi říkala,že se nemůžu divit,že se rozčiluje,když je doma bordel jak v tanku. Pak mluvila na našeho pejska,tan skákal a opíral se o ní a ona řekla "ještě skoč taky tady,na malou paničku..." Zase se mi hrnuly slzy do očí. Máma si mě celou dobu držela u sebe. V duchu jsem ji prosila,aby mě už pustila a já mohla být chvíli sama. Mám ji tak ráda... Pustila mě a šla vařit. Já si roztřeseně sedla nažidli a ačkoliv bych chtěla,tak mi z oka stekla slza,kterou jsem rychle setřela. Musela jsem se dát do kupy...
Druhý den se máma chovala normálně,ale ve mě to prostě zůstalo. Celý den jsem byla zalezlá u sebe v pokoji a vylezla jsem jen snad když jsem chtěla na záchod. Dneska je to třetí den. Máma na mě zase byla moc hodná,jako vždycky,když je všechno v pořádku. Až moc milá. Nezasloužím si to. A cokoliv mě naštvalo,tak jsem hned odsekávala a odpovídala sjem naštvaně. Nemohla jsem si pomoct,přišlo mi,že tentokrát prostě zařízla moc hluboko,než abych byla hned v pořádku.
Nemůžu jí to vysvětlit. jak už jsem říkala,o takových věcech nedokážu mluvit. Navíc vím,že bych tak akorát přidělala starosti,což opravdu nechci.
Dělá to vždycky-seřve mě,pak se omluví,pak je to v pořádku a znovu a znovu a znovu... Kamarád řekne,že jsem na něčem domluvení aplatí to,následně to poruší,omluví se a pak znovu a znovu a znovu. Já se nenávidím,pak je to lepší,pak znovu spadnu do temnoty a znovu a znovu a znovu...
S tímhle se nedá jen tak porvat. A ještě se rvát s druhotným projevem,což je ekzém. Rodiče to nevidí. Nevidí,jak moc mě tohle bolí,jak moc se za to všechno nenávidím a že právě to je důvod,proč ta zatracená kůže vypadá,jako by už byla mrtvá. A nemůžu jim to říct,nejde to.

Už nevím,co mám dělat. Uvnitř jsem mrtvola a na povrchu už se mi rozkládá kůže. Absolutně nevím,co bude dál,či jak tohle vyřešit...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám tu?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama