Únor 2015

I´m afraid...

22. února 2015 v 23:50 | Danneel |  Články
Ten kamarád,jak jsem o něm psala... Mám trochu strach,že ho jednoho krásného dne ztratím. Že mě nebude potřebovat. Když se zamiluje,je schopný se pro druhého úplně odevzdat a se mnou pak probírá,co s ním je. A já tu pro něj vždycky budu...Ale mám takový divný pocit,že až najde tu pravou osobu,tak si všechno řekne právě s tou osobou a na mě už nebude tak spoléhat. Že už pro něj nebudu tak důležitá...Že ačkoliv já tu pro něj vždycky a za všech okolností budu,tak jako pro nikoho jiného,on mě potřebovat nebude. Že se se mnou bude bavit dál,ale obyčejně.
Nevím,jestli jsem paranoidní,ale bojím se,že by se to mohlo stát. Pro nikoho jinýho bych se tolik neobětovala,kromě svých rodičů. A bojím se,že ho ztratím.

I don´t know...Denial?

22. února 2015 v 0:32 | Danneel |  Články
Já už fakt nevím.Moje bojování se změnilo v popírání toho,co mám v sobě. Prostě jsem si řekla,že to budu ignorovat,namísto toho,abych se v tom zas vykoupala,ale asi to není úplně dobrý.
Nevím nic,nevím...To je teď tak jediný slovo,co mi jde na mysl. Popírám,ale vím,že popírám,takže mě to zas zabíjí zevnitř.Cítím pořád takovou tíhu a moc bych chtěla si sednout s mým nejlepším kamarádem,nejlépe někdy v noci, v potemnělém pokoji a všechno mu vyklopit a vědět,že mě chytí,až se mi podlomí kolena... Vím,že má svoje starosti,ale narozdíl ode mě je schopný o nich mluvit a já jsem tu pro něj vždycky i kdyby já nevím co...Potřebovala bych ted jeho záchranu... To se ale nezrealizuje,jellikož bydlíme pár pěkně dlouhých kilometrů od sebe. Možná jednou...
K čemu mi to ale je,když to potřebuju ted...
Ekzém sice kapku zesvětlal,za to se rozšířil a kůži mám ted neskutečně suchou. Svědí mě a loupe se. Že by možný důsledek mého popírání...? Já nevím. Já už vlastně nevím nic. Moje vnitřní já,to v pořádku řve z hloubi mojí duše "tak sakra vstávej a dělej něco se svým životem,dokud ještě není pozdě!" Moc dobře vím,že největší chyba v životě je ta,když se pořád bojíme,že nějakou uděláme. Ale jak sakra mám něco dokázat,zrovna tady? Mám pocit,že na to bych musela vypadnout do jiný země a začít znovu. Možná je to přehnaný,ale opět,nevím.Nic jinýho mě nenapadlo. A mlátí se to s tím,že to tady nechci opustit.
Mám toho dost. Zase. A i přes ty rány a krev všude kolem se snažím jít dál.
Snad se dostanu do cíle včas...

I´m fighting.

1. února 2015 v 16:49 | Danneel |  Články
Jo,přesně. Bojuju. V týhle tichý válce,ve který jsem jen já a moji vlastní démoni. Ve válce bez hluku,beze zbraní,ve válce o které nikdo jiný neví. A zatím jsem snad v přesile.
Viděla jsem nějaké psychology na Youtube jak vysvětlují,jak se poprat s depresí,co to vlastně způsobuje a tak. Myslím,že mi to snad i trochu pomohlo... Hlavně taky proto,že už nejsem na tom úplným dně,jako jsem byla. když jste v tom úplně,tak vám to prostě nempomůže. Ale já se nehodlám jen tak rychle vzdát.