Červenec 2015

Always A Third Wheel

21. července 2015 v 21:02 | Danneel |  Články



Byla jsem na FB profilech mých dvou kamarádek ze základky. A říkám jsi jak jsou zatraceně diametrálně jiný než já. Když si vzpomenu na školu,byly v podstatě těmi,které mi pomáhaly a s kterými jsem se bavila nejvíc. Ted se spolu moc nevídáme... Občas si hlavně tedy s tou jednou napíše,párkrát jsem ji viděla...Ale jsou prostě...jiné. Totálně jiné. Obě mají před jménem titul Bc. což mi strejda google vysvětlil,že znamená bakalář. Jo no,něco takovýho říkaly...Velmi chytré,úspěšné,normální,v pohodě s řidičákem a běžným životem.
A já? Byla jsem outsider tehdy a jsem i ted. Hádám,že z toho člověk asi nevyroste. Já mám naproti tomu nesplnitelné sny,vystřídala jsem nezpočet barev na vlasy,nemám řidičák ani žádnou školu,jsem jen vyučená,nezaměstnaná. Jo-pardon. To už vlastně jsem a děsí mě to. Normální život mě děsí. Nechci ho. Nechci stereotyp. a místo toho,aby chodila na vysoce inteligentní večírky s kamarádkami na úrovni,chodím sama po vesnici,utápím se v depresích a přemýšlím o návštěvě psychiatra. To je nádhera,co? Jednou magor,vždycky magor. Jednou nezačlenitelná,vždycky nezačlenitelná. Jednou loser,vždycky loser. Jednou jiná,vždycky jiná. Vždycky třetí kolo u vozu.
Místo škol,práce a chlapů mě zajímá hipsterský oblečení,nesplněný sny a psychiatři nejblíž mýmu okolí.
Nojo. Přímo nádhera.

Trip,home and the same old story.

17. července 2015 v 23:05 | Danneel |  Články


Dnes jsem se byla podívat za kamarádem. Užili jsme si pěkný den,fotili se jako blázni a povídali si. Když jsem přijela domů,rodiče se začali dohadovat o vodě na zalívání,taková kravina...Táta nechce,aby jsme zalívaly z vodovou,aby neplatil,a že to radši bude tahat z potoka-jenže. Má ted přece spoooustu práce a nosit to nebude a proč bych to nemohla udělat já žejo? Přece se stejně celý dny jenom válím,vyčetl mi i výlet,který mám jednou ročně. Když jsem mu řekla,že to v tom vedru tahat nebudu,tak mi řekl,at si vstanu v sedm ne? Mamka mu řekla,jestli se nezblázni,že je to těžký a neutáhne to ani ona. On si vždycky vymyslí nějakou ptákovinu a pak to hodí na druhý lidi,aby měl pocit,že ostatní taky pracujou. Nemůžu ani na jednodenní výlet za rok. Nehledě na to,že stejně za chvíli začnu dělat v tý podělaný práci. Já už sakra nechci...nechci nic,kadej mě pořád jenom do něčeho nutí-udělej tamto a tamto,tohle nesmíš...
Mám fakt dost.

Decision.

14. července 2015 v 18:48 | Danneel |  Články


Rozhodla jsem se v tom,že řeknu mamce,co se mnou je a ted i v tom,že půjdu k psychiatrovi. Jedno bez druhého by asi nemělo moc smysl,protože mamka stejně neví,co si pod tím vším představit,ačkoliv se chová jemněji než předtím. Problém je v tom,že já momentálně necítím nic. Ani smutek ani radost,ani zájem...prostě nic. Je to divný jít jen s tímhle k doktorovi? I když tohle je možná jen další symptom. Nevim. Snad se mi to povede zkloubit s tou novou prací...Ta mi teda zrovna nepřidala.
Uvidíme. Držte mi pěsti. Napíšu až zjistím jak moc velkej jsem magor.

I did it.

10. července 2015 v 18:26 | Danneel |  Články


Udělala jsem to. Udělala.
Když jsem předevčírem totálně vyšťavená a bez naděje dorazila domů,nucená se opět tvářit normálně. Do té doby než táta usnul na sedačce. Šla jsem do pokoje a pořezala se žiletkou,ani nevím proč...Pak to nešlo moc zastavit,ale dala jsem na to náplast. Vidět to pod rukávem nebylo. Taky to pořezání se bylo horší než prvně. Tohle už by mi nikdo neuvěřil,že to je od kočky...To je jedno.
Večer za mnou přišla mamka,že se namasírujeme a tak... A mě napadlo,že lepší příležitost už nebude. Přesvědčovala jsem se snad dobrou půl hodinu,srdce mi bušilo jako o závod a nakonec jsem to udělala. Řekla jsem jí to.
Kupodivu to vzala docela dobře. Akorát zřejmě vůbec nechápe,jaké to je. Myslí si,že jsem prostě vystresovaná,přičemž to je od nějakýho stresu na hony daleko. Mám ted pořád divný pocit. Jen si přeju aby jsme se o tom už nebavily...Ale pandořina skříňka už je otevřená. Už jsem nemohla. Už to nešlo. Takže to ví. Ale ten pocit,že je to celé divné mě ne a ne dát pokoj. Nevim co bude ted.



I wanna die.

8. července 2015 v 16:53 | Danneel |  Články








Jasně jasně. "Sebevražda není řešení. Je to konečné rozhodnutí na řešitelný problém. Ublížíš ostatním. Bude to lepší. Máme tě rádi.Vyhledej pomoc. Promluv s rodiči. Tvůj život je důležitý"....

A mohla bych pokračovat. Už vím,že ta podělaná deprese je způsobená chemickou nerovnováhou v mozku. Už vím,že je to nemoc. Už vím,že se s tím musím prát a nejednat podle toho,co mi to říká. A přesto přese všechno,jsem to dneska chtěla zabalit. Sbohem,uvidíme se nahoře. Nebo dole...


Úřad práce mi dal doporučenku na pracovní místo. A ač jsem si myslela,že mi to zase nedají,stal se opak. To ovšem spustilo celou řadu problémů,protože šéfová z brigády mě nechce pustit-ani se nedivím,měli jsme nasmlouvané dny na celé léto dopředu. Baba z nové práce mi na ty dny volno nedá a od září nastoupit nemůžu. Bud hned nebo nic. Tlak z obou stran a ze třetí mamka. "Tak se na ní vykašli,já nevim,nad čim přemejšlíš,vždyt je to jednoduchý!" Už jsem byla tak vystresovaná z toho tlaku a ježdění od čerta k ďáblu,že jsem jí řekla,že je taky chytrá a přitom nic neví..okamžitě jsem toho zalitovala,když se v telefonu ozvalo naštvané "Ahaa,tak já jsem chytrá...to je dobrý teda."

Nemůžu za to,že takhle vybuchnu. Nemůžu za to,že se mi to nechce oslavovat. Byla jsem v koncích. Sedla jsem si tam za jednu budovu na kus obrubníku a koukala na louku,zatímco ten hlas v mý hlavě vřískal,ať to udělám. "Udělej to a bude konečně klid,všichni od tebe budou mít pokoj a ty od tohohle všeho,vyhneš se tomu,tak udělej to...Kup si někde nůž a podřezej se,udělej to hned,ted a tady..."
Vykouřila jsem dvě cigarety za sebou a se slzami jsem se opřela o stěnu budovy. Věděla jsem proč to nedělat. Ale touha to opravdu skončit byla téměř neodolatelná. Už jsem nechtěla. Už jsem nechtěla pokračovat a cokoliv řešit. Je to ještě horší,než to bylo. Samá komplikace.A já už nechci. Už nemám sílu.
Seděla jsem tam snad třičtvrtě hodiny. Pak jsem se zvedla a chytla autobus domů.
Nechci tu být pokud to má být pořád tahle. Mám strach,že to jednou dojde do bodu,že bez ohledu na to,kolik toho o tom vím a proč bych to dělat neměla,tak to udělám,protože mi to bude jedno. Nemůžu to rodičům říct. Nemůžu jim vysvětlit,jak moc mě to ubíjí. Že mi to zkazí celé léto. A život. Skončila jsem. Budu chodit do práce a domů. Nic jinýho. Já nechci...Nechci už se v tomhle plácat,nechci to řešit,nechci nic a jestli to takhle půjde dál,touha být po smrti,mě zdolá...
Kéž by mě tak zabil vybouraný autobus nebo něco ve spánku. At to udělá někdo nebo něco za mě....