I wanna die.

8. července 2015 v 16:53 | Danneel |  Články








Jasně jasně. "Sebevražda není řešení. Je to konečné rozhodnutí na řešitelný problém. Ublížíš ostatním. Bude to lepší. Máme tě rádi.Vyhledej pomoc. Promluv s rodiči. Tvůj život je důležitý"....

A mohla bych pokračovat. Už vím,že ta podělaná deprese je způsobená chemickou nerovnováhou v mozku. Už vím,že je to nemoc. Už vím,že se s tím musím prát a nejednat podle toho,co mi to říká. A přesto přese všechno,jsem to dneska chtěla zabalit. Sbohem,uvidíme se nahoře. Nebo dole...


Úřad práce mi dal doporučenku na pracovní místo. A ač jsem si myslela,že mi to zase nedají,stal se opak. To ovšem spustilo celou řadu problémů,protože šéfová z brigády mě nechce pustit-ani se nedivím,měli jsme nasmlouvané dny na celé léto dopředu. Baba z nové práce mi na ty dny volno nedá a od září nastoupit nemůžu. Bud hned nebo nic. Tlak z obou stran a ze třetí mamka. "Tak se na ní vykašli,já nevim,nad čim přemejšlíš,vždyt je to jednoduchý!" Už jsem byla tak vystresovaná z toho tlaku a ježdění od čerta k ďáblu,že jsem jí řekla,že je taky chytrá a přitom nic neví..okamžitě jsem toho zalitovala,když se v telefonu ozvalo naštvané "Ahaa,tak já jsem chytrá...to je dobrý teda."

Nemůžu za to,že takhle vybuchnu. Nemůžu za to,že se mi to nechce oslavovat. Byla jsem v koncích. Sedla jsem si tam za jednu budovu na kus obrubníku a koukala na louku,zatímco ten hlas v mý hlavě vřískal,ať to udělám. "Udělej to a bude konečně klid,všichni od tebe budou mít pokoj a ty od tohohle všeho,vyhneš se tomu,tak udělej to...Kup si někde nůž a podřezej se,udělej to hned,ted a tady..."
Vykouřila jsem dvě cigarety za sebou a se slzami jsem se opřela o stěnu budovy. Věděla jsem proč to nedělat. Ale touha to opravdu skončit byla téměř neodolatelná. Už jsem nechtěla. Už jsem nechtěla pokračovat a cokoliv řešit. Je to ještě horší,než to bylo. Samá komplikace.A já už nechci. Už nemám sílu.
Seděla jsem tam snad třičtvrtě hodiny. Pak jsem se zvedla a chytla autobus domů.
Nechci tu být pokud to má být pořád tahle. Mám strach,že to jednou dojde do bodu,že bez ohledu na to,kolik toho o tom vím a proč bych to dělat neměla,tak to udělám,protože mi to bude jedno. Nemůžu to rodičům říct. Nemůžu jim vysvětlit,jak moc mě to ubíjí. Že mi to zkazí celé léto. A život. Skončila jsem. Budu chodit do práce a domů. Nic jinýho. Já nechci...Nechci už se v tomhle plácat,nechci to řešit,nechci nic a jestli to takhle půjde dál,touha být po smrti,mě zdolá...
Kéž by mě tak zabil vybouraný autobus nebo něco ve spánku. At to udělá někdo nebo něco za mě....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám tu?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama