Srpen 2015

I don´t know.

15. srpna 2015 v 0:10 | Danneel |  Články



Na začátku jsem psala,že si tu nebudu jen stěžovat,ale očividně doména blogu je fakt doména i mého psaní. Je to všechno nějaké zmatené. O práci se snad radši už nezmiňuju,tam to prostě nefunguje..Nechci tam zůstat,ale musím. O kolik pohodlnější to bylo doma nebo s brigádou. Sice mi pořád bylo na hovno,ale alespoň mě o nikdo do ničeho nenutil a ustavičně mě nehonil. Já nevim jestli si v tý práci myslí,že mám vrtuli u zadku nebo co,ale rychlejc už to fakt nejde. Možná to nejde kvůli mému celkovému rozpoložení. A to tam musím být celý víkend. Doslova,oba dva dny 10 hodin. Už jen z toho pomyšlení je mi špatně.Všechno je tak nějak na ruby... Často si říkám,jaký by to bylo,kdyby se najednou všichni dozvěděli,co se mnou je. Byla bych takový ten póvl co chce jen pozornost? A není to vlastně pravda?
S doktorem přes hlavu ted nevím jak to udělat. Jakoby moje rozhodnutí,kdesi zamrzlo. Ale co vím jistě je,že to bude mnohem horší,až nastane podzim a katastrofa to bude v zimě. Proč? Já vlastně ani nevím...Možná proto,že mi připadá,jakoby mi i to počasí ukazovalo všechno to shnilý,co mám v sobě.
Zajímalo by mě,jak by reagovali,ti všichni rádoby kamarádi. Ti co si myslí,jak je všechno zalitý sluncem.Zděsili by se? Brečeli by? Nebo by se spíš smáli,zaťukali si na hlavu a řekli,že jsem magor?
Všechno se zdá být tak divně nereálné...Jakobych žila ve filmu nebo tak...Možná už jsem to sem jednou psala. Jakoby můj život byl špatnej film. Drama nebo tragédie,horor...Komedie nepřichází v úvahu. Stačí když je venku tma nebo prší a je to tu zas,mnohem intenzivnější,mnohem reálnější,mnohem horší.
Zase jsem si myslela,že něco se svým životem udělám a zase ze mě tohle nadšení jaksi vyprchává.Takže co s tím? Pozorovat všechno kolem sebe jako film nebo seriál a prostě existovat?
Nic jinýho mě momentálně ani nenapadá...

Another day at work! Ehh,pardon-in hell.

11. srpna 2015 v 22:47 | Danneel |  Články



Celý den v práci. 10 hodin neustálýho držkování,popohánění a nebetyčné debility všech zúčastněných. Poté co jsem se ani po padesáté do svého úžasného zaměstnání nedovolala,zavolala jsem nemilosrdně oblastní. Ta mi náruživě tvrdila,že na prodejně měli problémy s elektrikoua že prý telefon zvoní i když elektřina nejde. Tuto krávovinu jsem přešla mlčením. Paní oblastní slíbila,že zavolá na prodejnu a zjistí co a jak. Asi za půl hodiny mi odtamtud volala jiná pracovnice se sdělením kdy mám přijít.
Když jsem se dnes dostavila do práce,koukaly na mě ty ženské jak na debila,že prý nic tam nezvonilo a že se prý každý dovolá,jen ná ne. Když jsem jim řekla,že mi to poprvé musel někdo típnout,protože to vyzvánělo a pak najednou bylo obsazeno,nechaly to být. Poté se zase ohrazovaly,že neměly moje číslo a že proč jsem teda nevolala hned v sobotu a proč až v neděli? To už jsem toho měla tak akorát dost,bylo mi zle z jejich neschopnosti a tak jsem se vší slušností,kterou jsem v sobě ještě našla řekla "Ale to já přece nemůžu kontrolovat,žejo."
Vedoucí teda ví s prominutím hovno,když ani není schopná si zjistit telefon,zvlášt když ví,že ho bude potřebovat. Když jsem se ptala ve čtvrtek jak to bude,měly se okamžitě podívat,ale to ony néééé,ony suverénně řeknou,že mi někdo zavolá a že číslo nemají je netankuje.
Stupidita číslo dva.
Když mě oblastní přijímala,jasně jsem jí řekla,že mám ekzém a nemůžu dělat moc s vodou. Na to mi řekla,že se občas utřou regály a nazdar. Ovšem jaksi to pozapomněla říct vedoucí,takže já jsem myla v prodejně výlohy,regály,stojany.... Všechno co se dalo utřít a měla jsem ruce půl dne v kýbli s vodou se saponátem a ty se zdravýma rukama si pěkně dělaly suchou prácičku. Když jsem pak řekla,že doufám,že žádnou práci s vodou nedostanu,protože mi to žere ruce,bylo na mě opět zírano jak zjara. Když se to domákla vedoucí,řekla mi,že jsem jak malá a proč jsem to neřekla hned. Já to řekla oblastní takže jsem logicky předpokládala,že ta veškeré informace o zaměstnanci jakožto mě,sdělí vedoucí. Ne pozor-to JÁ se chovám jako malá,že jsem to neřekla.
Stupidita číslo tři.
Jedna z pracovnic ač má volno,se z výletu zajela podívat do prodejny a na ostatní prodavačky. Tato konkrétní pracovnice je nesmírně aktivní a ač měla volno,hned se ptala s čím může pomoct. Z údivu jsem nevyšla ani po tom,co se tam zjevila paní očividně z nějaké úplně jiné prodejny a začaly tlachat. Bože můj,zač mě trestáš. Touto hyperaktivní pracovnicí,která šla dělat zadarmo a ve svým volnu mi bylo řečeno,že jsem divná,když s ní nejdu sedět ven na ten pařák zatímco ona bude kouřit a chci si sedět alespoň v mírném chládku v zadu,kde mám klid a můžu si s níst svačinu.
A pozor DING,DING,DING!
Áno a vítězí vedoucí,která dneska uhodila hřebíček na hlavičku a ani o tom neví.
Nechala mě srovnávat prodejní věci,přičemž ty museli být srovnány dle určitých kritétií (nechci se tu rozepisovat,aby nebylo jasné o jakou prodejnu jde,jen řeknu,že je to prodejna s oblečením a takových je hafo,že.)
Zalamentovala nade mnou že cituji,jsem "proboha přece mladá holka a mám v sobě život,ale dělám jako když umírám."
Musela jsem se zašklebit až tak mě pobavila,protože nevěděla jak moc blízko byla.
Zatímco všem těm úžasným,ukecaným prodavačkám,tlachajících o vedru,koření,jídle a nevim ještě o jakých ptákovinách,já připadám divná,já je vidím tak,že se jim mozečky scvrkly na to,jak budou rovnat regálky,věšet věci na ramínka,řadit je podle velikostí,barev a bůhví podle jakých dalších kravin,budou se na to těšit a takováhle práce je uspokojí na celý život,budou tam chodit i mimo pracovní dobu a mozečky si budou i nadále vymývat a zmenšovat přiblbostmi z jejich strašně těžkého života.
S náladou říkajíc "nemluv na mě ty hazjle"si myslím:
"Jojo milá zlatá,já jsem možná mladá,ale duši mám starou,byla jsem v pekle a zpátky,chtěla jsem se zabít a občas ještě chci,nenáviděla jsem se a ani teď se zrovna nemiluju,dokázala jsem necítit nic a řezat svou vlastní kůži a naopak cítit všechno najednou a milionkrát tak intenzivně,takže mi promiň,že neskáču nadšením nad ramínkama,velikostma a ponožkama všeho druhu a sorry,že se nechci bavit o tvých depkách kdy si musíš dopoledne zajít k nehtařce aby ti upravila ty odporný umělý drápy,protože nemáš ani páru,co to deprese je a co jsem si musela prožít já.
Domluvil jsem,hawk."

It´ll be good,they said...

9. srpna 2015 v 20:03 | Danneel |  Články


Práce? Ta posraná práce? Ano,hádáte správně je to pěkně na hovno!
Lidi tam sice ujdou,ale koukají na mě jako na pako,který nic neumí,nebo mi to tak alespoň přijde. Každej řekne něco jinýho,takže já když udělám buď to nebo ono,je to pokaždý blbě. Na týden je rozpis,kdy má jít člověk do práce,takže nějaký plány dopředu neexistujou. Navíc jsou ty lidi neschopný mi dát vědět,jak mám jít další týden. Bylo mi řečeno,že mi někdo zavolá a nikdo nezavolal,když volám já,tak mi to někdo poprvý típne a pak už mi to ani neberou. Samozřejmě,že já to prostě nemůžu mít jednoduchý,že jo?
Buď zabiju já je nebo sebe.