Září 2015

Attempt Number Two

21. září 2015 v 20:45 | Danneel |  Články



Pokus číslo dva...Pokud si myslíte,že sebevražednej,tak ne,to Vás uklidním,i když je to tady zřejmě stejně každýmu putna.
Sehnala jsem novou práci. Takovou ve který se montuje,sedí u stolku a měl by být klid. Zítra nastupuju. Sice to na mě trochu doléhá,ale holt,musí to být. Podle společnosti to prostě musí být....No takže...Víte jak.
Raní začínají v šest ráno,což mě čeká zítra. Budu muset vstávat ve 4 ráno. Lahůdka. Odpolední jsou zas do večera do deseti. A to jsou jako odpolední? Vždyt přijdu domů o půlnoci a to bez legrace.
Mnojo. Podělanej svět,co by jako člověk chtěl. Ale při tý bídě by ta práce samotná měla být alespoň v klidu a ne takový peklo,který jsem si zažila v tom debilním krámě s oblečením. Tam tak hodit atomovku a s výbuchem za zády odkráčet.
Další věc je ta,že od tý doby co jsem malá holka nemáme v rodině auto. Všude chodíme pěšky,autobusama,mrzneme a mokneme na zastávkách jak pitomci,musíme jezdit o zbytečnej čas dřív,aby jsme byli na místě určení včas... Mám toho dost. Zvlášt ted,když budu muset vstávat ve 4 a z odpolední se nějak po nocích dostávat domů.
Rozhodla jsem se tedy z výplaty z minulé práce zaplatit řidičák. Zatím je to v počátku,ale hodlám tohle vyřešit co nejdřív a jednou provždy. No mám já být pořád to pako,co musí všude pěšky a tahá těžký nákupy v ruce? Ne. Seru na to. Nehledě na to,že ten debilní autobus je čím dál tím dražší. Držte mi pěsti,ať se mi to povede.
Jsem trochu rozhozená a nevím co mám čekat,jak od práce,tak od autoškoly,ale jednou to zjevně přijít muselo.
Je to celý na hovno,ale tak snad to všechno rychle pochopím a bude se mi dařit o něco líp.


I´m tired of living...

8. září 2015 v 10:24 | Danneel |  Články



Hned co jsem ráno otevřela oči mi nálada klesla na bod mrazu. Když jsem se chtěla podívat na mobil,kolik je hodin,první co jsem spíš viděla,byla smska od mamky. Spílající,nadávající,vyčítající zpráva,poukzaující na to,že jsem opět udělala něco špatně a tentokrát teda musím uznat,že fakt udělala. Ale to je právě ono. Všechno zmršímvšechno podělám,dostávám se snadno do trapných a nepříjemných situací a lidi si pak o mě myslí kde co. Já už na to nemám. Nechci tady být. Vždyt jsem se měla jmenovat katastrofa nebo chyba...Jo to by sedělo. Začínám se zas nenávidět a ke všemu,počasí se taky zhnusilo. Už ani to slunce mě z toho nevytáhne,takže úplně cítím,že padám zpátky tam,kde jsem byla.
Když jsem zapnula noťas a podívala se na facebook,tam byl komentář od jedné mé kamarádky američanky. We love and appreciate you so much.

Ani jsem pořádně nic neudělala a stejně mě mají rádi. Ale nějak to úplně nestačí. Potřebovala bych být chvíli s nimi. Ale kdybych je neměla,tak jsem v hajzlu už úplně.
Dneska jedu vyplnit nějaký dotazník do mé potenciálně nové práce. Venku si dám cigáro a bude to ještě horší. "Pamatuj si,cigarety,alkohol a všechny návykový látky,jsou depresanty."

Na chvíli mě to uklidní,pak to zmizíkuje veškerý moje pocity a nakonec na tom budu hůř...Možná. Já to vím. Ale nemůžu si pomoct,nechci se v tom plácat jen tak,je to jako rejpání nožem v otevřený ráně.
Proč jsem zapomněla tamtu věc udělat,když jsem si ještě říkala,že jí udělat musím,aby nebyl průser? Nesnášim svůj mozek. Alespoň na někoho to můžu hodit. Nebo spíš na něco.
Já se tak nesnáším,bože...

News.

7. září 2015 v 14:10 | Danneel |  Články


Sice jsem ted nepsala,ale mám novinky.
V té práci,jak jsem psala,se to ještě zhoršilo. Smáli se mi tam,dělali ze mě idiota a já to musela trpět 3 dny za sebou,30 hodin. Už jsem nemohla a přála jsem si,aby mě vyhodilil ve zkušební době. Alespoň jednou se mi přání splnilo. Právě ten třetí den nekončícího utrpení,mi vedoucí řekla ať všeho nechám a zavedla mě dozadu,kde jsme vždycky měli pauzu. Tam byla oblastní,řekla,že se dohodla s vedoucí,že se mnou ukončí pracovní poměr. Vyvalila jsem oči,ale počáteční šok vystřídala radost. Sbalila jsem si saky paky a vypadla z toho pekla pryč. Ve vchodě jsem měla sto chutí se otočit a se zvednutým ukazováčkem zařvat na celej krám "Tak se tu mějte vy sráči!",ale tomu pokušení jsem odolala. Jsem ráda,že už se tam nemusím ukázat.
Hledám si ted sama něco jiného,tak uvidím. Ale chci práci,kde dostanu každý den to stejné,budu vědět co mě čeká a budu mít klid,nikdo na mě nebude řvát.Bude to hnusnej stereotyp,pohřbení za živa,ale je to jednodušší,než to co jsem zažila tam za ten měsíc.
Dospěla jsem k závěru,že práce mě prostě bavit nemá,je to jen nutný zlo a já si musím vybrat co nejlíp,aby to zlo bylo co nejmenší. Práce totiž baví jen ty lidi,který měli kliku nebo protekci,tak to prostě je a takhle to na světe funguje. Co se dá dělat.