Listopad 2015

I want my peace back

15. listopadu 2015 v 21:09 | Danneel |  Články





Zítra jdu do práce. Měla bych jít spát v deset,abych ráno ve čyři vstala. A spát se mi nechce.
Chci zpět svůj klid,svůj tak nějak hipsterskej život... Koukání do noci na notebook,poslouchání melancholických písniček a nadávání na Superstar,která momentálně běží v TV. Chodila jsem si spát,kdy jsem chtěla,dělala jsem si tak nějak taky,co jsem chtěla a ačkoliv mi věčně bylo na hovno a koukala jsem se na depresivní filmy,fotky,dokumenty,artwork... Žila jsem sice neustále pod tlakem,což mě nakonec dohnalo k tomu,že jsem se málem pokusila o sebevraždu,ale...Ty chvíle měly něco do sebe. Když pominu ten věčně depresivní stav...
Zapálila jsem si svíčky nebo byla ve tmě,v tichu noci jsem přemýšlela nad životem nebo poslouchala s veškerým soustředěním cokoliv,co mi v tu chvíli dávalo smysl a prostě jsem žila ve svým životě,sice jsem se v něm plácala,ale na druhou stranu,kdo má takhle čas o něčem přemýšlet? Jo,dělám ted takovou práci,že to jde,ale na dílně hraje rádio,to co já bych v životě neposlouchala ( až na výjimky ) a spolupracující občas melou tak,že se soustředit moc nejde. Nevyrovná se to ani omylem temnému nočnímu tichu.
Byla jsem zachumlaná ve starém svetru,rozcuchaná,s hrnkem kafe,horký čokolády nebo čajem na stole a kočkou na klíně. Všechno bylo pomalé,klidné,stálé,neměnící se,což mě sice na jednu stranu hrozně ubíjelo,ale byl to jen a jen můj čas,který jsem měla jen pro sebe.
A teď?
Každý den práce. Monotoní práce,ale je to lepší,než to,kde jsem byla,díky,ale tam už v životě nepáchnu,ani na nákup. Práce s lidma je nevděčná už sama o sobě a když jsou coworkers svině,je to ještě horší. Plus autoškola-spousta nároků,nových věcí,stres ze závěrečné zkoušky... Řízení mě opravdu baví a nejspíš budu jezdit jako blázen pořád,kdykoliv to půjde,ale ted,tohle období je pro mě náročný. Třeba zítra musím z práce rovnou na teorii...A co je ještě víc stresující je,že pojedu přes naši vesnici a po cestě uvidím náš dům a nebudu moct vystoupit,protože mám ještě po práci učení...
Jak říkám,je toho na mě ted docela dost. A fakt mě to vyčerpává,takže se není co divit,že mi chybí ty dlouhé rázdné dny,míjející jeden za druhým.

Plus po událostech v Paříži se svět stal zas o trochu temnějším místem. Na Seznamu bylo,že třináctilétá holka vyskočila z okna...Je v nemocnici. Je mi jí líto,vím,kde už musela být a třináct let je na takové temno opravdu málo.A ještě víc je mi líto,když si v dikuzi přečtu komentář rádoby povzbuzující,kde paní píše hned první větu jako "co chudák holka blbla?" Člověk jen tak neblbne,onemocní,sežere ho to a nemůže nic dělat. Malá informovanost pak zabíjí i děti,které o ničem neví a nemůžou se s tím snažit bojovat. Nedozvědět se to já,tak jsem buď už po smrti a nebo v nemocnici po pokusu o sebevraždu. Je to smutné. Taková blbost jako informace,ale může zachránit život. O depresi by se mělo učit ve škole,alespon okrajově,věřím tomu,že by se pár lidí i zachránilo.

Tak jsem si tu postěžovala...Tenhle blog je jediný místo,kde si ještě můžu tak nějak zachovat to,co jsem dřív měla. Ať už s depresí nebo bez ní.