Únor 2016

Good Evening.

29. února 2016 v 23:25 | Danneel |  Články
Asi před hodinkou jsem se vrátila z odpolední směny v práci. Celý den bylo hnusně,pršelo a skrze okna na nás všechny sálala ta šeď nevlídného,studeného dne.
Nechtělo se mi pracovat.Nechtělo se mi nic. Moje nálada klesla ještě o pár bodů níž,když mi mamka napsala,že táta zase kvůli něčemu nadává. Achjo...Při odpolední alespoň můžu poslouchat muziku,takže jsem měla sluchátka a byla ráda,že alespon kousek z mého světa je tam se mnou. Jaksi jsem se ale nedokázala přinutit poslouchat něco veselého. Automaticky jsem přeskakovala z jedné depresivní skladby na druhou a ač to jsou výborná hudební i umělecká díla,moji náladu to ještě víc zmrazilo,až jsem se propadla úplně do toho svého známeho,temného depresivního světa,který dobře znám.
"Bude březen." Zaznělo mi v hlavě. Minulý rok,začátkem března,jsem vážně uvažovala o sebevraždě. Seděla jsem v pokoji,z očí mi tekly tiše slzy,ale tvář jsem měla nehybnou,bez výrazu..nebo tak mi to alespoň přišlo. Všude byla tma,ale já mohla vidět pár kroků od sebe stůl,na němž byla položená papírová krabička s žiletkami.Stálo mě to veškeré přemlouvání se a zkoumání situace,abych si pro jednu žiletku nedošla a neskončila to v tom temném pokoji,v tu noc,abych si nepodřezala žíly. Dala jsem si ultimátum,ale v tom se něco stalo a osvětlilo se mi,co se mnou vlastně asi je-to už jsem tu možná psala.
Byla to ta nejhorší,nejčernější,nejtemnější a nejděsivější noc v mém dosavadním krátkém životě,ale také jediná noc,kdy jsem nad svým životem měla 100% kontrolu. Měla jsem všechen čas na světě. Mohla jsem se svobodně rozhodnout,jestli to skončím dobrovolně sama a nebo jestli počkám. Na ničem jiném už nezáleželo...Na problémech,starostech...na ničem. Bylo to na mě. Oběť i vrah v jedné osobě na sebe zírali a rozhodovali se,co udělají. Vrah odešel.
Nikdy na tu noc nezapomenu. Občas mi ten pocit té absolutní kontroly chybí. Teď nemám pod kontrolou naprosto nic a jsem hotová. Věčně mi akorát zní v hlavě "já už nemůžu. Už to nezvládám. Pomoc...Zabte mě někdo.."

Tohle všechno vyvolá myšlenka na to,že bude březen.
Nevím,jestli se má chaotická mysl dá zase znovu do kupy,jestli se dá vůbec někdy sama jen tak do kupy...Bez psychiatrů,bez léků...Kdo ví. Třeba se stane něco tak úžasnýho,že mě to vyléčí. Nebo se to na mě bude pořád nabalovat až k tomu doktorovi nakonec opravdu dorazím...Já nevím.
Ted jsem ale spokojená,v dece,s notebookem a píšu o tom,jaký jsem měla temný den. Jsem ale ve svém. Nejvíc mě ubíjí být tam,kde být musím. Kdybych nemusela,nevycházela bych z domu vůbec. Proč taky? Nejdůležitější osoba v mém životě (mamka) tu bydlí a nikoho jinýho vidět nepotřebuju. Myslím to vážně. Kdybych nemusela,nevytáhnu paty,ani nevystrčím nos,jak chcete. Možná bych takhle proflákala celej život,ale alespon bych si dělala věci po svém a měla bych od všeho a všech svatý pokoj.
Kéžby to takhle šlo...

You don´t care...I know that. Don´t pretend,that you do.

7. února 2016 v 23:01 | Danneel |  Články
Můj táta...Pche...Nikdy se o mě nezajímal,nikdy se nestaral,neptal se jak se mám,nic.A pak se diví,že držím s mamkou.
Ted se zbláznil kvůli tý kauze s uprchlíky. Furt sedí na počítači,čte a sleduje zprávy,nadává na poslance...A ted to nejlepší.
Když mám odpolední, tak musím kolem půl desáté chodit ještě kilometr domů pěšky,sice nikde nikdo není, ale jinak to nejde,nic nejede. A to ještě jen díky tomu,že mám upravenou pracovní dobu,přijdu o hodinu dřív a končím taky o hodinu dřív. Většinou pro mě chodí mamka. Někdy jdu sama. Táta pro mě nikdy nešel,má přece práci. Kolikrát byl doma a čuměl na televizi a mamka šla za mnou. Vždycky taky práci nemá,hlavně že se na to furt vymlouvá. A teď kvůli uprchlíkům chce,abych si pořídila pepřák. Pff....Co když ho.nestihnu ani vytáhnout,co? A před uprchlíkama mu to bylo jedno,stejně tak dobře se mi mohlo něco stát a mezi čechama. Najednou bude moralizovat a poučovat. Kdyby se o mě alespoň trochu někdy zajímal a byl se mnou a ne mě jen využíval jako pomocnou sílu, možná by měl mojí důvěru a možná by taky věděl,že minulý rok v březnu už jsem mohla být dávno mrtvá, ale ne kvůli nějakým uprchlíkům,ale svou vlastní rukou. A to panáček neví,že? Neví o mě vůbec nic. Dokonce sama mamka mi řekla,že to tátovi nepovíme,protože by to nepochopil. No jistě,že ne. Nemá vůbec nejmenší páru,čím jsem si prošla. A teď bude dělat jako že se stará? Kdyby má na tom fakt tak záleželo,tak mě k tomu nenutí a koupí to sám a.dá mi to se slovy "když tě nemůžu ochránit já,tak tady máš něco,aby ses ochránila sama. " Ne. On mi řekne,že bych měla taky investovat do svojí ochrany místo do těch svých zájmů a koupit si to. Pěkný tatínek,vážně příkladný,jen co je pravda. Ještě že mám mamku.
...

I'm starting to hate myself again...

1. února 2016 v 22:53 | Danneel |  Články
Nevím, co to zase je. Ale dneska jsem měla opět "veleúspěšný" den. Ano chápete to správně,myslím to ironicky. Jsem neschopná,hloupá a k ničemu,nedokážu se naučit pár věcí, který jdou všem okolo,jen mě ne. Což já,tak si budu nadávat,ale dělám to hlavně pro mamku a když vidím, že jí nedokážu dát,to co by chtěla,je mi ze sebe hrozně. Připadám si tak neschopně a zbytečně... Proč mi jen věci nejdou lehce jako ostatním...? Proč zrovna já musím vyžrat veškerou smůlu okolo který se objevím? Nechápu,proč mě život ustavičně tak moc zkouší. A ano,někteří to mají možná ještě horší...Ale já už tohle prostě nechci,chci mít svatej klid a mít se relativně dobře a nic pořád neřešit...Nechápu čím jsem si vysloužila ty nevítaný sebevražedný myšlenky,to,co se děje kolem mě... Vždyť já chci mít proboha jenom klid...Je to tak nedostižný přání? A nebo má člověk klid až po smrti?

Achjo...