Duben 2017

Well,well.

13. dubna 2017 v 10:13 | Danneel |  Články
Žádná gratulace k poslednímu článku? No to mě teda celkem překvapuje...Ne,že bych tu musela mít záplavu komentářů,ale to,že nezareagovalvůbec nikdo mi přijde přinejmenším zvláštní. Možná to neberete jako až takový úspěch,ale pro mě je ten řidičák úspěch přímo monumentální,plus svoje auto jsem milovala od první chvíle,co jsem ho viděla a to,že v něm ted konečně můžu jezdit je něco jako malý zázrak,bojovala jsem za to totiž opravdu dlouho.
No nic.
Jinak jezdím ted denně do práce a je to naprosto boží,alespoň mám před odpolední nějakou pěknou aktivitu a nemusím do toho otravnýho autobusu,kde si haranti posedají tak,že je půlka autobusu prázdná,ale vlastně si člověk nemá kam sednout. Teď můžu těm malým,otravným smradům ukázat prostředníček. Včera jsem si poprvé dovolila pustit v autě CD. Byli to Oasis a řeknu vám teda,že Wonderwall v autě je něco suprovýho. :D
No tak já zase jdu. Ještě dneska do práce a pak 4 dny volno díky Velikonocům. Jen je škoda,že nebude teplo. Ale kdyby se meteorologové třeba spletli a byly parna,vůbec bych se nezlobila. Mohla bych si totiž udělat projížďku se staženou střechou. :D

Danneel

Right now,I'm the happiest person alive.

2. dubna 2017 v 16:11 | Danneel |  Články
Něco se mi pro jednou povedlo. Sice tedy už v pondělí,ale jsem pořád v takové oslavovací euforii,že jsem neměla myšlenky na psaní. Teď jsem na dece na zahrádce a říkám si,že bych sem tu radostnou novinu mohla napsat.

V pondělí 27.3.2017 jsem konečně úspěšně složila závěrečné zkoušky v autoškole.

Ani nevíte jakou z toho mám radost. Trvalo to strašně dlouho a stálo mě to plno peněz a nervů,ale je to doma! Konečně budu moct řídit svého modrého krasavce. Ve středu jsem byla na úřadě a teď jen počkat 20 dní,bez státní tiskárna cenin zhotoví můj vysněný řidičák.
Abych se přiznala,nemyslím teď na nic jiného a pořád jsem v neskutečné euforii. Prvních pár dní jsem měla strach,jestli se mi to jenom nezdá. Ale je to realita. Pořád tomu nemůžu uvěřit,ale strašně se těším na to,až se ve svém fáru poprvé projedu a vezmu si ho domů. Aby jste tomu rozuměli-kamarádka mě s ním vozila na odpolední a moje milované autíčko stojí ve městě o kilometr dál. Ale už brzy si ho vezmu domů a nemůžu se té chvíle dočkat. V hlavě jsem pořád u toho auta. Úplně jsem se do něj zbláznila jen co jsem ho poprvé viděla a teď když jsem dostala řidičák,to je jakoby se to všechno ještě zesílilo. A nebojte,dám si pozor. :-)