Květen 2017

Friends are...complicated.

29. května 2017 v 21:09 | Danneel |  Články
Mno...Asi s těmi zatracenými lidmi nevycházím obecně. Nebo-jako jo,vycházím,ale to,že mě některé jejich poznámky rozčilují nedávám znát a to právě proto,abych se vůbec mohla ještě s někým bavit. Ne,že bych to kvůli sobě nějak potřebovala,to vůbec ne,ale když se jedná o kolegyně v práci,s někým se bavit se hodí,protože třeba ví něco právě k práci,co já ne,nebo mám s kým jít,když se jdou podepisovat papíry na daně,či důchod. (Jo ten,kéž bych ho mohla mít už teď v 25-ti...Ale normálně ano, ne po nehodě nebo tak :D)

Abych to shrnula-s pár kolegyněmi se v práci bavím, s jednou víc. Dokonce jsem si říkala,že je to vlastně fakt fajn kamarádka,když může,tak pro vás udělá první poslední,směje se, vykládá fóry,ohledně práce ráda poradí...A jindy by ji člověk roztrhnul,jako toho pověstného hada.

To,že občas prostě nemluví beru,každej někdy nemá den,ač by se teda u toho nemusela tvářit tak nepříjemně,já se taky furt kvůli druhým přemáhám,ale dobře.
Ale to,že někdy má blbou náladu a na váš fór udělá poznámku,která z vás vlastně vykouzlí blbce bez mozku,tak to už bych si tedy vyprosila,stejně,jako dnešní její jedovatou připomínku.
Bavily jsme se spolu,všechno bylo ve veselé normě,já něco vyprávěla,bla,bla,bla.... A na jednu mou větu zaregovala pozvednutým obočím,div ne posměšným tónem hlasu (ale jo byl posměšný,byl!) a zeptala se mě: "To ale teď nemyslíš vážně,že ne?"
Opět jsem si připadala jako prvotřídní kretén,načež jsem se situaci snažila nějak zachránit a "vymluvit" se z ní. Zdálo se mi,že se pak trochu zklidnila,ale mě se to tedy dotklo. Možná,že jak nemám ráda lidi,tak prostě nejsem dostatečně ofackovaná. Možná,že když už si o někom myslím,že je můj kamarád a on udělá tohle,víc mě to zasáhne,protože jsem si ho pustila blíž. Ať je to čím chce,mě takovéhle chování prostě vadí. Dost na tom,že už tak jsem jak kdybych vypadla z jiné planety a teď ještě tohle. Stejně mi přijde,že se tahle moje kolegyně chová všelijak....Jako rádoby moderně,či jak to říct...A na druhou stranu chce být sama za sebe normální,nevýrazná...Nevím,co si mám myslet. Buď jak buď,byla bych velmi vděčná,kdyby svou povahu netestovala na mě. O takové zážitky opravdu nestojím a i když to možná až moc prožívám,příjemné mi to prostě není a sedí mi to v hlavě pak ještě půl dne.
A co vy,máte to taky tak?



Svátek. Nedůležité? Ale lecos odhalí.

25. května 2017 v 10:46 | Danneel |  Články
Svátek. Jmeniny. Jak chcete. Nedávno jsem je měla,spolu s mamkou,jmenujeme se stejně.
A někteří lidé,ač je znám velmi krátce,za mnou přiběhli a podali mi ruku s přáním,jiní poslali přání na facebook a to i ti,s kterými se vlastně moc nevídám. Ale ta moje "kamarádka" o které jsem tu už párkrát psala,se opět vyznamenala a dokázala mi,že ji opravdu ve svém životě nepotřebuju a ona si zjevně našla stejně hloupé lidi ke konverzaci,jako je ona sama. Neříkám,že mi to bůhvíjak vadí,stejně jsem většinu času zalezlá doma. Ale jde o princip.
Večer,ještě když jsem byla v práci,asi kolem půl deváte,jsem na facebook napsala díky všem,co si vzpomněli a to i z důvodu,že ona zapomněla. Asi 40 minut poté si napsala bez označení status kde přála všem (jméno) vše nejlepší. No vida. Ani se neobtěžuje mi popřát osobně,i když to je jen na facebooku. Zabralo by jí to asi tak půl minuty,ale to ona ne. Moji mamku zná taky a ani u ní se neobtěžovala,alespoň ze slušnosti. Má v hlavě jen ty svoje psi a takzvané "čubčí" fotky s jejíma kámoškama,který mají v hlavě očividně taky vymeteno. Tímhle jsem se s konečnou platností přesvědčila,že není o co stát. Mimochodem-ten dárek,co jsem měla mít k Vánocům,ještě POŘÁD nenašla a já doma suším dárky pro ní. No nic. Třeba to pak dám někomu jinému.
Nedávno jsem venku zahlídla holku,co měla takovej ten typicky hipsterskej batoh a na něm "Don´t trust anyone." Přestože tohle razím i já,přišlo mi to smutný. Ten fakt,že člověk opravdu nemůže nikomu věřit a plus to,že se to ještě tiskne na trička a batohy a lidi to hrdě nosí. Nojo. S tím se asi nedá nic dělat.
Já jdu za chvíli zase makat,tak si všichni užijte čtvrtek.



When you think,that everything´s alright...

10. května 2017 v 11:12 | Danneel |  Články
Pokaždé,když se tu na nějakou dobu odmlčím a říkám si,že je mi celkem fajn a už tu snad ani nebudu mít co psát,vždycky se stane něco co mě vrátí zpátky na zem a k mému internetovému darkness deníku.
Daddy issues...Jo jsem úplně jako Dean Winchester.
Občas jsem měla pocit viny,že ho prostě nemám tolik ráda. Že to se mnou nic moc nedělalo,když byl v nemocnici. Snažila jsem se ho mít ráda jinak,vyhovět mu,že třeba když bude spokojenej,tak se dozvim i něco pěknýho na svou osobu,než jen nadávky,ale pokud zrovna neječí,tak se baví o normálních věcech. Jo párkrát mě pochválil za jednu věc...Zájmovou činnost,kterou už s ním dělat nechci,protože mě to prostě s ním nebaví,radši si vystačím sama. A to bylo všechno. Že by se někdy zeptal,jak se mám nebo tak...To ne. Když se mnou rozebíral to,že nechci mezi lidi,takmi akorát řekl,že budu chudák,nachápaje,že mě je prostě takhle dobře.
No nic.
Potřebovala jsem zavolat do banky a něco vyřídit a jelikož nesnáším,když mě u hovorů někdo poslouchá,zalezla jsem do pokoje. Táta si stejně pouštěl nějaký videa na internetu,tak bych na to neměla klid. Spolu se mnou tam vlezlo jedno z koťat-pořád se věší na dveře,tak jsem jí hlídala,abych ji včas odtáhla. Běhala jsem k ní každé 2 sekundy,ale furt lepší,než ji nechat na druhý straně,to by zase chtěla dovnitř...Nojo je to prostě těžký s tou kočičí holkou.
Když jsem se konečně úřednici dovolala a začala s ní řešit situaci,kotě zase začalo dávat tlapky na dveře. Už jsem k ní chtěla jít,když v tom se z druhýho pokoje ozval řev a táta vletěl dovnitř a s řevem se slovama jako "proč si tu kočku nehlídáš do píči " ji tam začal nahánět. Ona utekla a on oddusal a samozřejmě dveře nechal otevřený. Tak jsem šla a ty dveře jsem s prásknutím zavřela,načež jsem z obýváku slyšela zas nějaký nadávky. Nemusím asi dodávat,že jsem úřednici moc nevnímala,ale nakonec se mi to s ní povedlo dořešit.
Když jsem pak vylezla z pokoje,tak byl trcohu víc v klidu,ale zase začal,že si ji mám hlídat a kdesi cosi,tak jsem mu řekla,že by zase škrábala z druhý strany a on,že by jí dal,tak mu říkám,no hlavně že ty tam musíš vletět a začít řvát,když telefonuju a potřebuju něco vyřešit,tak a teď se držte,jsem do ní měla kopnout! Na to jsem mu řekla,jestli je normální kopnout do zvířete,že to je teda řešení a on,že snad nejsem blbá a mám to udělat s citem...No jasně. Hlavně vim,jak s citem by to udělal on,kdyby mu byla po ruce. A pak ho má mít člověk rád. Ráno měl zase kecy,že si dávám ke kafi kremroli,že to je hrozný,tak jsem mu řekla,že to nemám snad každej den a on,že to ne,ale že to poznám za nějakou dobu,že mám prej furt sladký a pohyb žádnej (to mimochodem říká od tý doby,co jezdím autem a nechodím pořád pěšky jako idiot a i předtím mi říkal,že sem tlustá). No on má co říkat panáček, se svýma 30-ti kofilama na měsíc a k tomu má ještě sladký okolo.
Jsme si s Deanem v životní tragédii opravdu dost podobní,v tomhle budu ale jiná. Nebudu se už snažit,aby mě měl rád a nebudu s ním dělat žádný zájmový činnosti,protože to,jak se ke mě chová,tak za to si to nezaslouží ani omylem a to neni poprvé,co mě zklamal víc,než je zdrávo. Nojo,co se dá dělat. Rodiče si člověk nevybírá. Zato ale,aby se to vyvážilo,mám úžasnou mamku. Tu nejúžasnější na světě. Tak ať se "tatínek" klidně dál diví,že jsem mnohem radši a pořád s ní,než s ním. Že všechno děláme spolu. No proč asi...Kde asi bude ta chyba,co?