Červen 2017

Self Harm.

26. června 2017 v 21:42 | Danneel |  Články
Sebepoškozování. Nikdy jsem to nechápala. A ty emo děcka,co se řezaly kvůli stylu? Tak ty už vůbec ne.
Pak jsem to udělala sama. Když jsem byla v depresi,ale v takové té,kdy necítíte nic. Bylo mi fuk,co to udělá. Řízla jsem se žiletkou. Lehce. Nic. Přitlačila jsem. Objevily se kapičky krve a mě to nějak...uspokojilo. O tomhle jsem tu už jednou psala,alespoň myslím. Od té doby se v podstatě nedělo nic. Do včerejška.
Bylo asi 21:45,když jsem se rozhodla napustit si vanu. Druhý den (dnes) jsme měly jít s mamkou k zubaři,což je fakt,který mě vždycky vydeptá sám o sobě. Týden dopředu jsem z toho nemohla spát. Vždycky. Ale teď...Nic. Jako-ten fakt,že tam jdeme mi byl nepříjemný,ale bylo mi to jakoby...jedno? Já nevím. Bylo to prázdné. A nevím proč jsem se rozhodla vzít si s sebou do vany i nůžky. Ne zrovna ty obyčejné tupé nůžky. Ale kadeřnické,celkem ostré.
Napustila jsem si vanu,vlezla si tam a hlavou se mi honilo všechno možný. A nůžky dostaly svou chvíli.
Bylo mi jedno,co se stane,kdo to pak uvidí...Bylo mi to tak jedno,jak jen to může člověku být fuk. Pokrčila jsem nohu a nad kotníkem jsem si ke kůži přiložila ostří nůžek. Pod vodou. Tep se mi zrychlil a čím víc jsem se přibližovala,tím vícmi tepalo v uších. Pak jsem řízla. Pomalu,cíleně a s jemným tlakem na ostří. Chvíli se nic nedělo a pak začala ranka červenat. A mě bylo líp...Klidněji,nevím. Co jsem ale věděla bylo,že chci víc. Udělala jsem to znovu. A znovu. Víc přitlačila. Čím víc jsem to dělala,tím míň to bolelo a tím líp mi bylo. Tepání v uších přestalo.
Nebojím se říct,že pišlo ještě větší "jedno" než předtím...Mělo to šmrnc euforie. A vzrušení. Možná i sexuálního. Přišlo mi najednou hrozně šílené,akční a vzrušující přiložit si ostří k zápěstí. NIkdy jsem se tam neřízla,ale tehdy,když jsem uvažovala o sebevraždě,jsem si chtěla podřezat žíly přesně tímhle způsobem. Bylo to jako "hrát" si na sebevraždu.
Řízla jsem. Nejdřív zlehka,pak víc. A znovu. A znovu. Bylo mi fuk,jestli to někdo uvidí v tu chvíli jsem snad ty jizvy i chtěla.Ať to každý vidí,že je to reálné,že si nevymýšlím,že je to doopravdy...
Večer jsem si to zodpovědně vydezinfikovala a i když to pálilo jako blázen,nevadilo mi to. Druhý den jakobych vystřízlivěla. Rány mě trochu pálily,ale nebylo to nic hlubokého,takže se to v průběhu dne uklidnilo. Dalo mi celkem práci to před kolegyněmi v zaměstnání schovat. Přece jen je teplo na dlouhý rukáv... Nakonec mě napadlo,že pod svícnem je největší tma a když se budu chovat normálně a nenápadně to krýt,bude to v pořádku. NAvíc na té samé ruce nosím stříbrné náramky,takže ty to snad taky trochu schovaly....
Nevím proč,ale tak nějak tuším,že chci víc. Že mi bylo líp,ať už to zní jak chce. Nešla jsem hluboko. Opravdu ne. Na kočku to asi svést nepůjde,na to jsou ty rány moc přesné. Ale nejspíš se nikdo nevšimne. Můžete to posoudit na fotkách níže.




To Save A Life

25. června 2017 v 20:05 | Danneel |  Články
Jako název článku se jmenuje i film,který jsem právě dokoukala. Dá se stáhnout na uložto s českými titulky.
Sice jsem viděla víc filmů jako je tenhle a tenhle nebyl až tak výjimečný,ale něčím mě přece jen zaujal.

Jo zase se to týká sebevraždy,ale tohle je darkness diary,takže se to asi trochu dá čekat, žejo.
Ve filmu se skutečně povedlo jeden život zachránit. Stalo se to,co si každý,kdo nad tím uvažuje,přeje,aby se stalo. Jeden člověk se pozastavil,začal uvažovat,všimnul se a zajímal se. Jasně,nepůl si to člověk i nepřeje. Chce být sám a zůstat sám...Na druhou stranu křičí o pomoc. Já vím,že to zní,jako by si člověk protiřečil,ale prostě to tak je.
Často přemýšlím nad tím,kam až by to u mě zašlo. Udělala bych to? Zhoršilo by se to tak,že bych to nakonec udělala?
Jisté okolnosti tu situaci změnily. Taky to,že jsem moc dobře věděla,že by to mamkanepochopila,bylo by jí to líto a ublížila bych jí. Hlavně kvůli ní jsem to nakonec neudělala.
Ale co kdybych se nedozvěděla,o co skutečně jde? Co kdybych zůstala v tom,že já jsem ta nejhorší na celý planetě? Co kdybych to nezvládla a nedokázala to unést ani kvůli ní? Došlo by to až tak daleko?
Je pro mě dost závažný už jen to,že jsem to myslela vážně a chtěla to udělat. A dala si čas týden. 7 dní na rozhodnutí. 7 dní na to,jestli skončím svůj život. A přišlo mi to jako jediné možné řešení. Jako jediné správné a v tu chvíli adekvátní řešení. Je to 2 roky a kousek a já to ze sebe pořád nedokážu dostat. Spíš mi přijde,že mě to táhne zpátky. Včera jsem se řízla nužkama...Ani nevím proč. Ale nějakým způsobem se mi ulevilo. Nikdy to neudělám moc hluboko...Ale mám strach,že jakmile nastane zima tak to přijde v plné parádě znovu. A možná to napůl chci,protože to je svět,který znám. Ale nechci,protože je to peklo. Utrpení. Šílenství.
Samozřejmě,že přemýšlími nad tím,co všechno by se nestalo. A je toho dost. Jen se mi to ted všechno poslední dobou prostě vrací.
Nevím,jestli tu někdo z vás má takovou zkušenost. Každopádně vám ji nepřeju. Je to samé dno lidské existence.

Family Perfect

19. června 2017 v 10:15 | Danneel |  Články
Představte si rodinu: Prababička,její dcera,vnučka,pravnučka a 3 synové,jeden je již po smrti.
Občasně se všichni u babičky scházeli. Vnučka a pravnučka přijely v sobotu ráno a přespaly u ní,pomohly s nákupy,úklidem a tak. Většinou u toho byla i dcera babičky. V neděli přišli dva synové na oběd a pak se všichni zase rozjeli domů. Později tam zůstávala babičky dcera,protože už byla taky v důchodu a mohla se o ni postarat. Tyhle občasné návštěvy měly jedinou změnu v tom,že když někdo slavil narozeniny,tak se šlo v sobotu na dvanáctou hodinu do restaurace na oběd a pak domů,kde byly připravené zákusky,chlebíčky,dort,roláda...Že se to ani nedalo sníst.
Jak čas plynul a babička stárla,bylo stále víc zapotřebí,aby se o ni někdo staral a hlídal ji,jestli si bere správné léky a tak. A zatímco jeden ze synů se každoročně chvástal,kam pojede zase na dovolenou,kolik to bude stát a jak to bude super a prokládal to řečmi o minulých dovolených,druhý syn holdoval pivu,pomalu každý večer a žil se svou hloupou přítelkyní,která sice uměla skvěle péct různé sladké dobroty,ale nebyla schopná mu zatrhnout jeho opilecké excesy.
Vše se většinou probíralo v neděli u oběda,který musel být přesně ve dvanáct, za puštěné televize,takže v malé mistnosti byl hluk jako v úle. Pravnučka se debat nikdy neúčastnila,jen seděla a těšila se,až pojede s mamkou (vnučkou babičky),domů. Chvástavé a hádavé kecy ji obtěžovaly,stejně tak tvrzení jednoho se strejdů,že je divná.
Všechny tyhle neděle bývaly podobné,až na pár jiných kdy se dcera a synové hádali kvůli péči o babičku. Nejen že byli povahově všichni stejně hádaví a tvrdohlaví,ale synové nejevili o péči zájem,spíš jevili odpor. Jeden nemá čas,ještě jezdí do práce i když má důchod a dovézt babičce nákup je tedy problém. Druhý se rozčiluje,že má jiné aktivity a prokkládá to množstvím všelijakých výmluv,i když stejně všichni vědí,že jeho jediná aktivita je sezení v hospodě. Vnučka a pravnučka chodí do práce a navíc bydlí hodně daleko,takže denně se starat o babičku prostě nezvládají. Dcera babičky bydlí skoro stejně tak daleko,ale je v důchodu,takže se nakonec péče ujala ona a v častých intervalech za svou maminkou jezdila vlakem,občas tam i zůstávala delší dobu.
Jak už jsem ale říkala,babičky dcera i synové byli všichni tři stejní,takže ani u dcery jste nemohli čekat žádné zázraky. Popravdě,čím déle to trvalo,tím byla na svou mámu víc a víc zlá. Všichni věděli jaká je,že musí být po jejím a když to tak není,tak je to špatně. Všichni byli zabednění a většinou kázala víno a pila vodu. Nakonec to došlo tak daleko,že babička občas plakala a ptala se jí,jestli už chce,aby chcípla. Inu,nebylo to tam lehké,když jí vlastní dcera postupem času zakázala,aby koukala i z okna,protože má příspěvky na to,že špatně vidí,tak aby jí je nesebrali.
Přišel rok 2017 a babička v lednu zemřela. Jediný článek,který držel rodinu pohromadě byl pryč a teď bylo jasné,že už se žádná nedělní setkání konat nebudou. Kdyby ale zůstalo jen při tom...
Babičky dcera koupila její byt a péčí-i když pravděpodobně hroznou a nepříjemnou,strávila hodně svého času. Začal se vyklízet byt a rozdělovat věci. Samozřejmě,že přišly dohady. Ne kdo si co z bytu odnese,to bylo celkem snadné. Spíš o rozdělení peněz za byt,který hodlají prodat. Logicky,dcera chce největší podíl,koupila ho a o mámu se starala. Jenže nikde nemá nic,čím by to dokázala. Vnučka a pravnučka u toho sice nebyly,ale prý se všichni tři pohádali do krve,syn věčně trávící čas v hospodě řekl,že ji už nikdy nechce vidět a ten druhý se s ním spřáhl a společně jdou proti ní.
A protože se v dohledné době asi nedomluví a babičky dcera má nervy co teď bude,půjde to celé pravděpodobně k soudu.
Takže rodina,co se scházela v neděli přesně ve dvanáct na oběd a na oko dodržovala všechny zásady etiky,se teď projevila v plném rozsahu. Dcera je panovačná a musí být vše po jejím a synům vlastně na jejich matce vůbec nesešlo,hlavně aby teď shrábli peníze. Pěkné,že? Vnučku babičky napadlo,že když se s její dcerou něco stane,tak odnese její dluhy,což se logicky nelíbí ani za mák pravnučce,která vydělává co nejvíc peněz a nosí domácí práci,aby si doma přilepšili a zvládli poplatit,co je doma třeba.
Nyní je kniha otevřená a vidět jsou jen prázdné listy a dá se očekávat trpký konec. Vzhledem k tomu,že babičky vnučka a pravnučka její dceru taky dvakrát nemusí,protože jim už několikrát ublížila,dopadne to stejně asi tak,že se celá perfektní rodinka rozpadne. A kdo bude platit? Čert ví. Hlavně aby to nepadlo na hlavu mou a mojí mamky. Já jsem totiž v tomhle příběhu pravnučka.