Červenec 2017

R.I.P. Chester...

21. července 2017 v 23:56 | Danneel |  Články
Jr to tragédie,co jiného s dá říct. Svět přišel o dalšího skvělého umělce.
Chestere,milovala jsem Numb,Given up,Leave out all the rest,What I've done,Crawling a další. Tvoje písničky mi hodně pomohly v tom nejhorším. Křičel jsi o pomoc a přesto tě nikdo neslyšel...A teď je pozdě pro ty,co byli kolem tebe se ptát,proč jsi to udělal. Lidé jsou slepí,hluší a nechápaví k tèmhle věcem.
Je mi to líto. Snad jsi už na lepším místě... Budeš mi chybět a Linkin Park taky.
Doufám,že už se netrápíš.

Why...?

18. července 2017 v 11:32 | Danneel |  Články
Včera,než jsem odjela do práce na odpolední,měl táta jednu divnou poznámku. Nezněl naštvaně...Spíš vesele. Třeba si to špatně vykládám. Ale PROČ mi to řekl?
Prý se začal v práci bavit s jedním klukem. Ze začátku se mu moc nezdál,ale ted je s ním prý prdel. A ne jen to. Když jsem zareagovala jen obvyklým "hm" dodal: "A to je mladší než ty." Víc už nepadlo ani slovo.
Co to jako mělo být? On je lepší a to je ještě k tomu mladší než já? Nebo,že se mnou si takovou prdel jak říká,neužije? Nebo mu nejsem dost dobrá? Nebo by měl radši za syna jeho než mě za dceru? Proč mi tuhle nepodstatnou věc ksakru řekl?
Já nad vším moc ppřemýšlím a on si ani za 5 minut už nepamatuje,co vlastně vypustil z pusy. Ale moc by mě zajímalo,co mělo mít tohle za smysl.

I am invisible

15. července 2017 v 20:15 | Danneel |  Články
Jsem neviditelná. Že jsem neviditelná mezi lidma už jsem si zvykla. Ale být neviditelná na sociální síti,to je opravdu novinka.
Prý,že je to sociální síť od toho,aby se lidi sbližovali... Kecy. Samý kecy. Nepřidávám toho moc,v podstatě nic. A pak přidám nějaké fotky z výletu. Bylo toho hodně,musela jsem to tam dát po kouskách. Ani na těch fotkách nejsem. A nic. Všichni me přehlíží jako lány.
Nejsem nic. Ani na pitomé sociální síti. Kašlat na lidi. Vždycky je to jenom to samý. Nezajímají se. Nestarají se. Jednou kliknout myší je pro ně až přílišná ztráta času.
A ten můj kamarád? Týden zpátky jsem s ním strávila 4 dny. Minulý rok to byly 3 dny a bylo to skvělé,až jsem litovala,že jedu domů,což byl pravděpodobně zázrak. A nebo spíš moje hloupost. Pak jsme se pohádali a usmířili. A opět jsem přijela. Tentokrát na 4 dny. Ale bylo to celé divné. Spíš jsem se těšila až pojedu domů. Úplný opak dění minulého roku. Asi jsem došla i k závěru,že je to malej a rozmazlenej parchant,absolutně nedospělej. A stejně ho pořád omlouvám,vždyť přece vím,jaké to je být dlouho na pracáku a pak se snažit se zase zařadit mezi lidi. A on je tam mnohem dýl než já byla. To asi ale nemá být omluva. Máme stejný přívěsek na krku s osobitou rytinou a já vůbec nevím,jestli jsem udělala dobře,když jsme se na tom domluvili. Pomohl mi,když jsem to nejvíc potřebovala. Vyslechl mě a podržel. Ale teď,když jsem ho zase viděla na živo a ne jen jeho písmo na obrazovce monitoru nebo na displeji mobilu,byla jsem,já nevím... Otrávená,znechucená....Říkala jsem si,vždyť je to jen rozmazlenej a neschopnej,malej harant. Byl ale jedinej,kdo mě kdy vnímal,kdo se kdy dostal ke mě úplně nejblíž a vůbec nevím,jak se mu to povedlo. Možná proto ho omlouvám. Protože nemám nikoho jiného. Protože pro ostatní neexistuju. Krom mojí mamky. Mám ji nejradši na celém světě a udělala bych pro nic cokoliv. Ona je mi na světě nejdražší. Kdyby tu nebyla,nebyla bych tu ani já. Bez ní bych to tu nezvládla. Je moje poslední stéblo naděje. Bez ní... Přestanu existovat.
Asi si říkáte,že jsem magor. A proč to sem vlastně píšu. Jednoduše proto,že tady můžu. Nic mi nebrání. Nikomu se pak nebudu muset zodpovídat. Takže prostě proto. Můžete si klidně myslet,že jsem na hlavu. To já ale už stejně dávno vím.