Září 2017

Diagnóza...?

29. září 2017 v 10:48 | Danneel |  Články
Psala jsem přes jedny stránky na depresi dotaz,co se sebou dělat a popsala stav věcí. Odpověděl mi jakýsi primář s tím,že je pravděpodobné,že mám "emočně nestabilní poruchu osobnosti a potíže s adaptací na stres". Ať je to co je,tak se mi to nechce líbit. Já,která nedávám emoce najevo,snažím se lhát,že je to dobrý a nejdu za jinými pro pomoc,mám být emočně nestabilní,když všechno co dělám je právě proto,aby to stabilní bylo? Nebo tak vypadalo? Anebo je právě tohle ta definice?Jistěže pan doktor to neřekl se 100% jistotou,ale je to první nějaká "diagnóza",kterou jsem kdy od někoho dostala.
Něco jsem si o tom četla a něcosedí a něco ne. Hlavně asi ne v takové míře...Jako tak extrémní... Nevím,co si myslet. Udělala jsem si na to i nějaký online test a ručička na grafu překvapivě zamířila do červenéhoo pole vysoké pravděpodobnosti. Pěkný. Teď jde jen o to,že když na něco odpovíte, s jak extrémní variantou test počítá. Já to můžu myslet jinak,než jak se mě ptá test. Každopádně je to zarážející. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela a ani nečetla. Asi je to méně pravděpodobné,napadá to spíš ženy a asi je jich aktuálně 2% takhle nemocných...Ne. Třeba to není ono. Vždyť píšou,že je to prakticky celoživotní. Ne,to nemůže být pravda přece...

"Diagnostická kritéria poruch osobnosti patří mezi nejobtížnější a nejkontroverznější kapitoly psychiatrické klasifikace, diagnóza se stává jistou, až když terapeut při přímém kontaktu pochopí hlubší psychické mechanismy pacienta..."

To by sedělo s mým pocitem,že doktorům na mě nebudou stačit tabulky. A taky s tím,že vyptávání mé psychiatričky,jak se mám,absolutně nestačí na to,aby mě pochopila. Ale může to být náhoda,i když....Náhody přece neexistují.
Co s tím? Primář psal,abych navštívila psychologa a přeje mi hodně štěstí. Pěkné. V podstatě souhlasím s tím,že bych to měla někomu říct,ale umíte si představit něco takovýho vykládat cizímu člověku? Posledně jsem litovala,že jsem za tou psychiatričkou vůbec chodila. Možná to byla chyba a měla jsem jít hned za psychologem. Nevím co s tím. A chci se toho vůbec vlastně zbavit? Někdy mám pocit,že je to jediná věco,co znám a ač to zní jakkoliv blbě,jsem někdy možná "ráda" ,že mě to pořád otravuje a ztěžuje mi to život,ale prosím,neberte to zase doslovně. Je to složité.
Nechci se upnout na to,že jsem diagnostikovaná jako "něco" co doktor vydedukoval z jednoho mého psaní. Odpověděla jsem,ale nečekám,že ještě nějakou další odpověď dostanu. Už je to pár dní. Je ale pravda,že občas vidím věci hodně černobíle a rozděleně...Třeba ta moje kamarádka,jak jsem tu psala,že bych se jí ráda svěřila. Někdy je to s ní skvělé a pak zas něco řekne,co naprosto podkope veškerou moji důvěru v ní. Vím,že je taková,co na srdci,to na jazyku,ale stejně mi to dokáže zkazit den. Pak jsem ráda,že jsem držela jazyk za zuby. Pacienti prý věci vnímaji,jako úplně dobré a nebo úplně špatné. Nevím,jestli je to až takhle,ale většinou přemýšlím nad tím,k čemu se v určité situaci přikloním a potřebuju se rozhodnout.
Četla jsem také jeden anglický článek,kdy člověk,přímo diagnostikovaný,psal,že se nikomu nesvěřuje z obav,že to bude považováno za slabost. To jsem přesně já. Ačkoliv mě emotivní reakce u druhých zajímají a možná že i dokonce trochu fascinují,sama se neprojevuju,protože se za to strašně stydím. A vím,že by mi každý řekl,že je to normální věc,že mě za to nikdo soudit nebude,ale já si nemůžu pomoct. Pocit toho,že budu v očích druhých slabá a trapná mi přikazuje všechny emoce držet na uzdě a když to opravdu nejde,tak zmizet z dosahu všech očí,co by mě mohly zastihnout v takové blbé situaci. Je snad tohle definice emočeně nestabilní poruchy osobnosti?
Mám i extrovertní koníček s introvertní povahou. Jde si to strašně proti sobě a já ten koníček nemůžu dělat naplno,protože mám strach. Z posuzování,z budoucnosti...Rozdvojená osobnost,černá a bílá,mě vždycky zajímala....Ale pak jsem se dočetla,že lidi s touhle poruchou jsou trochu jako Jekyll a Hyde. No super.
Nevím co s tím dělat. A nechci ani někam přijít a říct jim,co mi bylo napsáno. Aby se toho dotyčný doktor nechytil a nediagnostikoval to blbě. Přece jen je to taky jenom člověk. Na druhou stranu ten primář působil,jako když s tímhle podezřením mám někam jít...Co by jste udělali vy? Máte na to nějaký názor? Zajímá mě to.

Well,I do...

18. září 2017 v 21:53 | Danneel |  Články
Chápu,že na poslední článek mi asi nikdo nic nenapíše...Ale to nevadí...Je to pro můj ventil...
Dnes ve zprávách byl zase Chester...Z Linkin Park. Jak mě jeho odchod mrzí...Sice jsem nebyla sklaní fanoušek,ale některé z jejich písniček mi opravdu hodně pomohly,když jsem to potřebovala. Mohla bych se svým koníčkem dělat něco podobného,ale já mám akorát tak chuť zalézt a nevylézt už nikdy.Někteří mi říkají,že je to sobecké s mým talentem. Pravda je,že jsem si to vydřela a můžu si s tím teď dělat co chci,ne? Ale když tohle vidím...Mám chuť udělat víc...Jenže na to prostě nemám. Nejsem ten typ člověka,co na něco takovýho má...Jen si prostě přeju,aby se tohle už nemuselo nikomu stát...

Na závěr přidám jeden citát,který jsem si přečetla pod jedním videem,právě od Linkin Park a je neskutečně trefný.

-"Proč jen ti nejlepší lidé umírají?"

- "Když jdeš na zahradu pro květiny,které si vybereš?"
- "Jen ty nejhezčí..."


Again. And I really don´t care.

15. září 2017 v 1:16 | Danneel |  Články
"Sračko." Zahučela jsem si sama pro sebe,když jsem si na čerstvé rány po nůžkách lila kysličník. "Ani to neni hluboký."

Jo,dobře. Udělala jsem to zas. A víte co? Že to musím říct,je to kurevsky dobrej pocit. Při tom,když to dělám. A pak,bolí to? No jasně. Bolí to chvíli po tom. Pak to bolí,když to dezinfikuju ( nechceme přece infekci,nejsme cvoci,že jo ), a pak to bolí ještě druhej den. Ale já na to absolutně seru. Je mi jedno,že je to špatně,nebo jak moc velkej mám problém. Prostě to dělat chci. Celej svět na mě sere,ale kdyby tohle někdo věděl,tak začne hned moralizovat. A jizvy? Ale no tak. Tak hlluboký to není,nůžkama to ostatně snad ani nejde,ale dělám to s nima,protože je to lepší než žiletkou. Alespoň pro mě. A i kdyby mi jizvy zůstaly,tak co? Mám to na noze to ani není vidět. Zvlášť teď ne. A krom toho-jizvy na duši jsou mnohem horší.
Mám všeho dost,všeho. A budu si dělat co chci,i když to znamená tohle.


Aren´t you sad?

14. září 2017 v 22:46 | Danneel |  Články
Dneska byl zvláštní den. V práci audit,všechno muselo být tip ťop a žádné rádio. Ticho,jen pár lidí si sem tam povídalo,než auditoři dorazili.
Seděla jsem v řadě s kamarádkou a paní co je moc fajn a taky si s ní tykám. Ony dvě se daly do řeči a mě se nechtělo moc zapojovat-jednak jsem nemocná a jednak jsem stejně nechtěla hulákat moc nahlas. Takže jsem byla zticha. A to nikdy neni moc dobrý nápad. Obyčejně mívám i sluchátka-tedy při odpolední.ale směnu jsme měli posunutou a kvůli auditu to stejně nebylo možné.
Zvuky se mi slily a já začala přemýšlet...Až moc. Sem tam jsem zaslechla něco z hovoru mé kamarádky s paní. Měly poněkud vážnější témata k probírání,což moje myšlenky rozvířilo ještě víc. A stočily se k tomu nejhoršímu. K okamžiku,kdy jsem byla v podstatě rozhodnutá odejít ze světa. K tomu,co předcházelo...Prostě k tomu všemu. A najednou slyším,jak na mě někdo volá. Zvednu hlavu a paní na mě zkoumavě kouká a prý,že se ta moje kamarádka ptá,co je,že jsem tak potichu,načež se ona vyklonila zpoza paní a říká: "Copak je? Nejsi dneska nějaká smutná?" Samozřejmě,že jsem řekla,že ne. Optala se mě ještě jednou o svačině,tak jsem jí řekla,že se jí to zdá a snažila jsem se vykouzlit na tváři co nejnormálnější výraz. Nevím,jestli mi to věřila... Ale už se neptala.
Docela si s ní rozumím,skamarádily jsme se sice až v práci a občas k ní mám trochu výhrady...Ale občas máme stejné názory a mám dojem,že by mi možná i rozuměla,dost jsme spolu totiž mluvily o smrti Chestera z Linkin Park.
Ale copak jí můžu říct něco takovýho? Copak jí můžu říct,hele vzpomněla jsem si na to,jak sjem se chtěla zabít a proto jsem se asi tvářila trochu mimo? To asi nejde...Hlavně vím,co mě to stálo úsilí,říct to předtím mamce. Jo,bylo to čerstvější,ale myslím si,že se to od tý doby nijak nezlehčilo. Sdělit někomu takovou informaci...To je prostě něco hroznýho. Akorát jsem jí řekla,že jsem zažila něco,co bylo dost špatný a změnilo mi to život. Ale ona se neptala a já nic víc neřekla. Nejde to. Mám strach. A zároveň bych byla ráda,kdyby to věděla. Ale možná by se na mě začala dívat jinak...Nevím. A mám strach. Ale jinak mě nepochopí...A občas,když se takhle spolu o něčem bavíme,bych byla radši,kdyby byla v obraze... Někdy si zas říkám,že je dobře,že jsem si to nechala pro sebe. Je to prostě moc těžký. Občas něco řeknu,svěřím se a pak lituju,že jsem nedržela hubu. Ale asi mě to vrátilo hodně do minulosti,když se všimly ty dvě... Já nevím co mám dělat. A s nástupem tohohle počasí,jako by to zase přišlo ve větším dopadu,než normálně. Všechno je to složitý. Přemýšlela jsem dneska tak,až mě z toho rozbolela hlava. Achjo,ale jak z toho ven....

This is me. This is my life.

2. září 2017 v 20:22 | Danneel |  Články
Vydeptaná. Ležící ve tmě. Předstírající úsměv.
A blázen všech.