Říjen 2017

You don´t see this everyday.

25. října 2017 v 1:53 | Danneel |  Články
Výjimečně jsem dneska odcestovala od baráku včas a vydala jsem se obvyklou trasou,směr práce. Když jsem vyjela na kopec,moji pozornost upoutala modrá světla v dálce - vyskytovala se kolem nedalekého přejezdu. S tušivým, "ajéje", jsem jela ke zdroji světel. Když jsem zastavila za dalším autem,které už tam stálo a pořádně jsem se podívala,cože se to vlastně děje, nebylo mi z toho 2x dobře. Podle všeho tu vlak narazil do osobáku. Kolem byli hasiči a policie. Z mého úhlu pohledu jsem tam až tak neviděla,ale to malé,modré autíčko jsem poznala téměř okamžitě. Přesně takovým přece jezdí naše pošťačka...
Z mého přemýšlení mě vytrhl odraz ve zpětném zrcátku - za mnou se začala tvořit pořádná kolona,ve které se zasekl i autobus a na druhé straně přejezdu to nevypadalo o nic lépe. "No nazdar." zahučela jsem si v prázdném autě a při pohledu na displej na palubce zjišťuji,že rozhodně nemůžu do práce dorazit včas. Začala jsemtedy lovit z tašky mobil,abych napsala kamarádce,aby mě v práci omluvila a hned potom jsem volala mamce. Ta nejdřív nemohla pochopit,kde že to jsem a když se mi to nakonec podařilo vysvětlit,nechtělo se jí věřit,že by zrovna tam někdo boural. Vyjádřila jsem podezření,že jde o naši pošťačku a že tedy už budu končit,jen aby věděla co je a proč se nebudu hlásit,že jsem dojela do práce,jako vždycky. Vzápětí jsem v zrcátku viděla,jak auta za mnou zhasínají a rozhodla jsem se vypnout motor. Tohle bude chvíli trvat a tady při tom si akorát tak vybiju baterku. Stáli jsme tak asi dalších 5 minut,když vylezl řidič z auta předemnou a zřejmě se šel optat,jak dlouho to potrvá ( hasiči teprve rozmisťovali kužele). O chvíli později se vrátil s docela kyselým výrazem,nasedl,hbitě otočil své kombi a zmizel v opačném směru. Teď jsem byla první u zdroje já a chtělo se mi ototčit už chvíli předtím,ale netroufala jsem si. Přece jen vím,že na tohle nejsem moc dobrá a vzhledem k úzké silnici a příkopu na obou stranách,se mi do toho opravdu moc nechtělo. Ještě abych tak přidělala hasičům další práci tím,že tam zajedu...
Ale čas mě tlačil. Navíc jsem věděla,že teď ani z jedné strany nic nepojede. A jsem přece menší,než to kombi... V duchu jsem se pomodlila ke všem autobohům,nastartovala jsem svého krasavce a dala jsem se do manévrů,modlíc se,ať se proboha jenom na to nemehlo ( na mě ),nikdo nedívá. Zaplať pánbůh se mi po prá šoupáních dopředu a dozadu povedlo otočit a s úlevou jsem se rozjela na opačnou stranu. Do práce to totiž jde ještě jedním směrem.
Nijak jsem nespěchala,přece jen jsem měla ohlášené zpoždění,které ve výsledku dělalo jen 3 minuty. Asi zázrak.
Jen co jsem se v dílně usadila na místě,už nehodu hlásili v rádiu.
Celou 8-mi hodinovou pracovní dobu mi to sedělo v hlavě. Taky i proto,že jsem paní z pošty vždycky zdravila a její roztomilé autíčko se mi navzdory absenci dlouhého zadku,vždycky líbilo a koukala jsem na něj ještě dřív,než jsem dostala papíry. A teď jsem ho viděla sešrotovaný. Samozřejmě jsem si nebyla 100% jistá,na internetu pak ale psali,že vůz řídila 52-letá řidička a to už by byla moc velká náhoda,zvlášť u nás na vesnici.
Naštěstí se to obešlo bez zranění. Kdyby vlak narazil na stranu řidiče a ne na tu spolujezdcovu,mohlo to dopadnout mnohem hůř. Sice je samozřejmě dobře,že se nikomu nic nestalo,ale čert ví,jestli si paní ještě někdy sedne za volant. Opravdu hluboce s ní cítím. Sama jsem udělala jednou ťukanec,krátce na to,co jsem dostala papíry,ale vyřešila to dohoda a 1500 Kč,i když byla chyba na obou stranách. Vyklepaná jsem ale byla jak startka, a to ke všemu mému autu ani nic nebylo,pokud nepočítáte trochu odřený lak na tažném oku. Ale tohle...
Představa,že to do mě mojí vinou narve z boku vlak a zdemoluje mi půl auta,které splácím,tak se snad půjdu rovnou odstřelit. Ten šok,co to musel být,ta rána...Radši nevědět. Celý den jsem o tom v práci přemýšlela a říkala jsem si,že v autě opravdu nemá smysl kamkoliv spěchat. Protože ztracený čas práci se dá dohnat. Mrtvý lidi zpátky k životu nepřivedete a zničené auto taky do kupy nedáte,jako mávnutím kouzelného proutku.


Nehledě na to,že bude nutné uhradit škodu na vlaku ( i když asi nebyla velká ) a předpokládám,že i výjezd hasičů a policie. Plus vyšetřování... Fuj. Hrozný. Fakt mi z toho bylo docela nedobře. Stát se to mě,tak jsem v naprostý prdeli. A ještě k tomu paní dělá na poště,takže práce s lidma. A ti nebudou dodržovat dekórum,prostě se na to zeptají. I když teď třeba do práce nepůjde,těžko se tomu vyhne...
Nojo. Jen doufám,že bude v pořádku a to nejen po fyzické stránce. Opravdu jí přeju,aby se z prožitého šoku co nejrychleji vzpamatovala.
A vy moji čtenáři a řidiči...Jezděte opatrně. Fakt vás o to prosím.
Lepší ztratit v životě minutu,než život v minutě.

Morning.

5. října 2017 v 5:00 | Danneel |  Články
4:30 ráno a já zamačkávám už v řadě třetí budík s opravdu příšerným pocitem. Je to tu zase-ráno. I když já bych to spíš nazvala hlubokou nocí. Budíky mám tři proto,abych vůbec vylezla z postele. V mém a nejstudenějším pokoji bylo opět velmi "příjemně",takže se mi opravdu vstávalo skvěle.
Plazím se do kuchyně,po tmě. Když na mě někdo hned rozsvítí,tak mám pokaždé pocit,že mi to vypálí oči. Vařím si kafe a mazlím kočku,které závidím vyhřátý pelíšek.
Sedám si před hrnek s kafem,prohrabuji si teď už černé vlasy a přemýšlím,jak blažený bylo spát a nevědět o existenci světa. Zatímco přemýšlím,zda nepředstírat úpadek do komatu a přeslechnutí tří budíků v řadě,čas neúprosně běží. Co je horší,ranní či odpolední? Ranní vtávání mě ničí a čím dýl to trvá,tím je to horší. Ale končím brzo,takže odpoledne mám jakž takž čas na nějaké svoje záliby. Při odpolední se sice vyspím,ale zase jsem do večera v práci a domů se vrátím tak ve 21:20 takže se o nějakém volném čase nedá vůbec bavit.
Další členové rodiny vstávají a samozřejmě rozsvěcí (!) takže je nejvyšší čas vypadnout od stolu a odplazit se do koupelny a vzápětí zpátky do pokoje a pokusit se z toho vybledlého zombie,co se odráží v zrcadle ve skříni,udělat něco,na co se dá koukat. Vzhledem k tomu,že je v pokoji fakt zima,tak se od mého dechu zrcadlo mlží. Po tomhle nutném procesu,aby osazenstvo v práci neuteklo s křikem a děsem se koukám z okna a zjišťuji mlhu. Jako mlíko. No dobře,jako kráva. To se mi zase pojede,hudrám si pod fousy,zvedaje klíče od mého milovaného auta. Sice jsem ráda,že můžu jezdit a nemusím na autobus,zvlášť,když mi teď kamarádka hlásila,že kvůli výluce jezdí nějaký cvok,co chce s tím autobusem asi dělat rallye.
Každopádně zimu si radši nepředstavuju a radši padám ven a do práce,zatímco sním o víkendu a dalším spánku,kdy budu moct nadšeně předstírat,že svět neexistuje.