Červenec 2018

Help here fucking suck.

1. července 2018 v 23:05 | Danneel |  Články
Ano,pomoc v česku,co se mentálního zdraví týče,podle mě stojí za velký,smradlavý hovno.
Když jsem se rozhodla chodit k psychiatričce,doufala jsem,že mi dá nějakou diagnózu,proberento se mnou a možná mi dá i nějaký prášky,ale spíš jsem si připadala,jako kdybych si to celé vymyslela. Nepomohla mi a tak jsem tam přestala chodit.Napsala jsem do pár online poraden a všichni byli mírní nebo normální. V tom stylu " a,ano,tohle je běžné,projděte se,sportujte a budete v pohodě." No super. Na to,že jsem se skoro zabila,jsem moc podpory nedostala. Jako bych byla lhář. Aa začala jsem se řezat,ale to už víte. Slíbila jsem kamarádovi,co to dřív taky dělal,že s tím přestanu,ale nějak to nejde. Nedávno jsem to udělala znovu. A co. Je mi potom líp a je to způsob,jak se nezabít.Blbej,ale nějakej.
Ono s pomocí od lidí kolem to taky není extra slavný. Jako by to každý přešel mávnutím ruky,přitom pro mě to představuje zásadní problém mé existence. Jako milník nebo tak. Jako cejch,který už ze sebe neodpářu. Poslední dobou-no vlastně od toho zatraceného momentu-nedělám nic jiného,než že přemýšlím nad tím,jak mi je. Víc nebo míň mizerně než včera? Nevím,co s tím mám dělat. Napsala jsem na další poradnu,zda je to normální a zvládnu to sama a nebo jestli potřebuju odbornou pomoc. Odpověď je do 3 pracovních dnů. No to je pecka. Já vím,že toho mají ti doktoři hodně,ale neměly by být zřízené speciální online linky,pro okamžitou pomoc? Někdy je to rozhodující a každý nemůže nebo nechce volat na krizovou linku.
Nedávno jsem byla u té druhé kamarádky,o které jsem tu psala,do dvou do rána. U té,co je hodně upřímná. No a...Nějaknto ze mě vypadlo. Byla v pohodě,je prý jedinná z rodiny,kdo nechodí k doktorovi přes hlavu. Ale přišlo mi,že to nebere tak vážně...Možná jsem jenom zbytečně dramatická,ale já bych opravdu čekala..já nevím...něco víc.
Založila jsem si nový twitterový účet,kde si můžu vesele a anonymně psát co mám na mysli,jak se mi zlíbí. Dokonce jsem tam psala,že i kdybych si v davu dala pistoli k hlavě,tak se všichni otočí a nechají mě to udělat. A lidi to viděli. A nic. Průběžně celý den tam posílám zprávy,jak se cítím. A nikdo nic. Žádná podpora,pomoc,nic. Nulová reakce, Není divu,že se lidi nakonec zabijou. Vidí,jak jsou vše jedno,jak vidí,jen to nejhorší,co kdy udělali a jak nikdo nemá zájem je zachránit. Aa občas i já,i když vím,jak je to špatně a že je to nemoc,že bych ublížila rodině,i přesto všechno si občas říkám,že jsem to tenkrát měla udělat. Měla jsem se o to třeba pokusit. I přežitý pokus o sebevraždu by byl možná brán vážněji než jen plánovaná a nedokončená sebevražda. Je to jenom myšlenka a nevykonaný čin. Nic se vlastně nestalo,tak proč se starat,že? Možná,že kdybych si tenkrát ty žíly podřezala a probrala se v nemocnici,všichni by se chovali jinak a snažili by se pomoct nějak víc. A možná taky ne. Jen mě to prostě občas napadá..Co by se stalo,kdybych se o to opravdu pokusila? Bylo by to snad pro ostatní něco, s čím už by se zabývali? Nevěděla jsem,že je to nemoc. Teď už to vím. Je to jiné. Ale kdybych to tehdy udělala,mohlo to být taky celé jinak...